Štědrovečerní pohádka Jak si nevzít princeznu nedává smysl ani za mák

Pro popis děje klikněte na původní recenzi, následující text obsahuje spoilery.

Pominu, že se nejedná o sci-fi, kde platí pravidlo, že člověk nesmí potkat své já v minulosti, jinak by došlo k implozi vesmíru a anihilaci atomů. Dokážu se smířit s tím, že v této fantasy pohádce existují v minulosti stejné postavy v mladším věku (25letý princ může sám sebe držet v náručí coby mimino) a po návratu do současnosti zde neexistují dvě postavy stejného věku a jedna z nich se „vymaže“.

Princ se sice v alternativní realitě promění ve zbojníka a po záblesku lásky na první pohled s princeznou odjede do jejího království (jak to alespoň líčí ostatní loupežníci), ale jakmile se v této realitě objeví původní princ s původní princeznou, která ho nechce, nikdy už neuvidíme zbojníka se zamilovanou šlechtičnou. (Ti zkrátka odešli někam pryč a nikdo po nich nepátrá nebo se rozplynuli a nikomu to nevadí.) To se dá ještě přijmout, každý fikční svět totiž stanovuje svá vlastní pravidla (a pak by je měl dodržovat).

Těžko už se přijímá, že postavy jsou hloupé a s hodinkami času, které je mohou kdykoli posunout zpět či dopředu o přesně nastavitelný počet minut, dní i let, udělají minimum akcí, ačkoli by je mohly používat u každé peripetie. Protože je to ale nástroj tak mocný, „raději“ je bez dalšího vysvětlení a nalezení ztratí kdesi v lese.

Podstatné je, že princezna po návratu do „správné“ reality zhruba po třetině děje už nemá žádnou motivaci s princem zůstávat. Může ho kdykoli opustit, protože její přání (nevdat se za něj a změnit sudbu, aby se musela vdát) bylo splněno a nemusí s ním absolvovat další společnou cestu. Není tu žádný náznak vzájemného citu ani pocitu spoluzodpovědnosti, navíc princezna ani v dalším ději ničemu nepomůže, na nic nepřijde a nic podstatného nevykoná. Pouze v poslední fázi děje začne k princi cítit obdiv. Ale její motivace zůstávat s ním do té doby je nulová. Ona patří do jiné země a problémy tohoto království nejsou její. (Jenomže, kdyby šla domů, natrefila by na své dvojče a to scénář nemůže dopustit.)

Druhý klíčový problém: naprosto nepochopitelné je, jak se mohl v upravené minulosti podvržený syn stát králem a jeho proradný otec (jinak pouze velitel stráží na hradě) jeho rádcem a vyhnat z hradu původního krále a královnu a řadu poddaných, z nichž se stali zbojníci. Ani u jedné strany není patrné, že by měla početní převahu, a hlavně není jasné, jak by podvržený syn, jenž je úplný jouda, mohl zosnovat nějaké spiknutí proti svým rodičům („rodičům“). Okamžitě by se provalilo, že je podvržený, a všichni viníci (velitel, jeho manželka a jejich syn jouda by byli okamžitě byli popraveni). Notabene nedává smysl, že by něco takového dovedla matka dopustit – vzdát se malého syna a nechat ho vyrůstat jako prince mimo domov.

Děj je zhola nesmyslný i na dalších úrovních – vzpoura proti šlechticům by okamžitě vedla k odvetnému tažení jiných šlechticů z okolních království (které v českých pohádkách vypadají spíš jako chudší knížectví). Kdyby se tu o spojenectví nemluvilo, nenapadlo by vás to, jenomže tvůrci na to sami upozorňují.

Přesto svržený král se svrženou královnou zůstávají se zbojníky v lesích („protože jsou tady doma“), a dokonce odmítnou přímou pobídku, aby šli bydlet do sousedního království ke svým spojencům (rodičům princezny). Jak to, že už dávno nebojovali s těmito spojenci o znovuzískání svého zámku? Proč museli čekat na příchod prince–zbojníka, aby je vedl v čele vzpoury za znovuzískání království, když zbojníkovi může být nějaké jejich království úplně jedno?

Proč potřebují podvodní tyrani na hradě zbrojit proti zbojníkům, když mají na tomto hradě plnou zbrojnici (kterou nám několikrát ukážou) a nakonec povoz se zbraněmi (což je jen pár soudků prachu) veze přes zbojnický les skupina pěších vojáků bez střelných zbraní a bez koní, které dovede na chvíli obalamutit i jedna neozbrojená princezna?

Prakticky každou scénu máte pocit, že vám nad hloupostí scénáře vybuchne hlava. Všechny postavy se chovají tupě a odevzdaně a všechny jejich údajně brilantní nápady působí spíš jako omyl nebo náhodné házení kostkou, protože nikdy nemají dopředu zaručený výsledek. Ve chvíli, kdy princ s princeznou odcházejí z poškozené časové dimenze časovou branou zpět před oltář, postavy v ní se začnou rozplývat, ačkoli nebylo učiněno nic, co by zabránilo jejich existenci. Někoho by třeba zavřeli nebo zbavili funkce, ale nestalo se nic, kvůli čemu by se tyto postavy nenarodily a musely se rozplynout.

A když má být syn nešika v napravené budoucnosti šťastný, učiní z něj místo zbrojnoše kuchaře, protože má přece rád jídlo. Ano, akorát že by vyžíral královskou kuchyni a lil na sebe a na ostatní vroucí vodu a olej, bravo. Jak říkám, v této pohádce nedává smysl vůbec nic.

Dokonce je i řemeslně odbytá z hlediska akce a návaznosti. Syn nešika má střílet z luku, ale neexistuje možnost, jak by z úhlu, v němž je naposledy ukázán, mohl trefit svého otce do klobouku, notabene když lukem míří nahoru a ne na úroveň hlavy a šíp se do klobouku zabodne víceméně vodorovně (čas 9:38). Když syn nešika z leknutí vyhazuje dort dozadu oknem, neexistuje možnost, aby takto letící dort zasáhnul do hlavy princeznu, která stojí pod oknem v jiném úhlu, navíc krytá svatební slavobránou (čas 15:30, celá pasáž od cca 13:15). Dort by musel v letu zahnout a pak spadnout kolmo dolů (asi jako kojot honící silniční kukačku, když chvíli běží vzduchem a pak si uvědomí, že to nejde). Pohyby těles prostě nesedí a více scén působí jako špatně nastříhaných. Patří mezi ně i různé „léčky“, jak dlouho se kdo na něco dívá a nedívá a jak se hrdinům daří uniknout jim „za zády“ (přestože na ně někteří zpříma hledí).

Nemá cenu rozebírat toto dílo dále. Je jisté pouze to, že dobrá pohádka k podobnému šťourání nevybízí a tyto druhy chyb, zmatků a nedostatků se v nich nevyskytují. Například proto, že dobré klasické pohádky mají jednoduchý a přehledný děj.

Televiznímu snímku Jak si nevzít princeznu chybí i to úplně nejzákladnější, aby se dala nazývat filmem. Ano, má to obrázky a zvuk, zřejmě zde někdo dělal kostýmy a triky, někteří herci se v některých momentech dopouštějí i jakéhosi timingu nebo vyjadřování emocí, ale v podstatě to film není.

Respektive není to film pro 21. století a není to žádný highlight roku. Je to zoufale tlačená zakázková povinnost udělat vánoční pohádku. Plusové body lze připočíst jen za to, že stylizace není tak pitvořivě upištěná jako produkty Zdeňka Trošky. Ty ovšem vznikají za soukromé peníze primárně do kin.

Režisér Karel Janák, jenž televizní štědrovečerní pohádky seká jako Baťa cvičky, se jistě může domnívat, že učinil modernizaci zadost tím, že princezna není pokorná blondýna, ale hádavá bruneta, nicméně ohlasy napovídají zatím hlavně to, že se tím stala publiku nesympatická. (Což je spíš příznak dvojího metru, jaký máme na ženské a mužské postavy.)

Nemíním tento komentář ani jako zostuzení herců, určitě by zvládli předvést něco lepšího s lepším scénářem. Chyba je ve dvou lidech: prvním je scenárista Petr Hudský, antigénius, který má za sebou třeba Hlavu medúzy (a mnoho dalších nelidských hrůz). Karel Janák o něm v rozhovoru pro Aktuálně.cz prohlásil, že „si rád hraje s žánry“, ale už si bohužel nevšimnul, že si žánry nechtějí hrát s Petrem Hudským.

Druhou osobou nejvíce zodpovědnou za výsledek je kreativní producentka Barbara Johnsonová, která od roku 2015 stojí za šesti štědrovečerními pohádkami a u této byla i „dramaturgyní“. Je mi jasné, že toho má paní Barbara moc, jak se lze dozvědět z chatu na ČT online, člověk by ji i politoval, ale je jasné, že producentka nemůže být zároveň jedinou dramaturgyní daného filmu. Respektive může, ale podle toho to taky vypadá.

Hodnocení: 30 %