Recenze: Vánoční shon, osmdesátá léta a vysněná herní konzole. 8-Bit Christmas je sváteční relaxací pro více generací

Je přirozené, že děti ze všeho nejvíce touží po takovém dárku, který odpovídá momentálním trendům prostředí, v němž vyrůstají. Pro Jakea Doylea (Winslow Fegley) je na sklonku osmdesátých let touto vysněnou vánoční odměnou třetí generace herní konzole Nintendo, po níž prahne každé obyčejné dítě z jeho předměstí. Takovým chtíčem je nenakazila ani tak doba samotná, jako spíše bohatý a namyšlený spolužák Timmy Keane (Chandler Dean), jenž pravidelně pouští deset vybraných kamarádů do svého luxusního suterénu, vybaveného mimo jiné právě jediným exemplářem Nintenda široko daleko. Jake by pro získání konzole udělal cokoli, ovšem naráží na odpor svých konzervativních rodičů (Steve Zahn a June Diane Raphael), vyznávajících pohyb na čerstvém vzduchu a zatracujících videohry pro jejich násilí.

8-Bit Christmas (tedy 8bitové Vánoce podle základní jednotky dat) svým zasazením a orientací na specifický dobový produkt zapadá do společnosti filmových i seriálových projektů, spoléhajících na retro nostalgii osmdesátých let. Tento trend v poslední době nejvýrazněji zastupuje seriál Stranger Things, ale můžeme jej vypozorovat také ve filmech jako Léto 84 nebo To. Režisér Michael Dowse, stojící za komediemi Spolujízda a Coffee & Kareem, svou vánoční novinku nepodřizuje fantasy prvkům po vzoru výše zmíněných děl. Místo toho předkládá standardní rodinnou komedii, v níž se upřednostňované dětské hledisko dostává do křížku s praktičností a zdánlivě přežitými ideami rodičů.

Že jde o čirou nostalgii, zdůrazňuje už přítomnost dospělého Jakea Doylea v podání Neila Patricka Harrise, jenž o dávné honbě za Nintendem vypráví své dceři, toužící po prvním mobilním telefonu. Jeho hlas provází diváky celou vzpomínkovou pasáží, zabírající většinu z devadesátiminutového snímku. Stačí se přitom podívat na trailer, aby vám bylo naprosto jasné, co od něj máte očekávat a co také dostanete.

Jake bydlí na typickém středostavovském předměstí, jeho rodiče jsou

milující, trochu svérázní a v otázkách financí úzkoprsí a mezi jeho spolužáky najdeme nerda, notorického lháře, asociálního podivína i přerostlého šikanátora. Bohatý manipulátor Timmy nakazí celou bandu touhou po vlastním Nintendu, ale když ve sklepě dojde během videoherní vřavy ke zničení televize a těžkým zraněním to odnese bezbranný pejsek, rodiče se rozhodnou zatnout svým ratolestem tipec a herní konzoli definitivně vyřadit ze seznamu možných přání. A vynalézavá mládež musí řešit, jak lze zázračný japonský produkt ukořistit bez souhlasu jejich rodičů.

Snímek je v podstatě celovečerním zpracováním jediné dvacetiminutové epizody Simpsonových s názvem Nemáš se čím chlubit, Marge, v níž je Bartovi odpírána vytoužená, ale drahá a násilná videohra Kostilam. Malý Simpson se uchýlil ke krádeži, což pro Jakea a jeho zdejší kumpány naštěstí nepřipadá v úvahu. Místo toho se účastní skautské soutěže v podomním prodeji věnců, ovšem odměna pro vítěze není zdaleka tím, co bylo slibováno. Snaha o získání Nintenda na vlastní pěst se mění v úsměvnou sérii fiasek, která má jediné možné sdělení – poslouchej své rodiče a nedělej za jejich zády to, co považují za špatné.

Samotná linie se zapovězeným dárkem není nijak originální ani nadmíru zábavná. Charakterizuje ji především rychlé tempo a snaha o vystižení hravého dětského ducha, proměňujícího i nejvšednější scény ve zběsilé dobrodružství. Za tímto účelem Dowse často používá zpomalené záběry a zvukové efekty, které z obyčejných výkřiků dělají táhlá a nepřirozeně hluboké úpění. Dětští hrdinové jsou fajn, ale na druhou stranu ničím nevynikají a kromě Jakea a upovídaného lháře nezanechají výraznější dojem. A to bohužel platí také o většině scén, které se možná příjemně sledují a sem tam vyloudí na dospělé tváři úsměv, avšak s několikadenním odstupem si jich vybavíme jen několik. Některé navíc spíše pro jejich podivnost a neurvalost nežli pro kvalitní humor – to se týká například scény, kdy smyslů zbavený otec pronásleduje Jakea v obchoďáku a shazuje kolemjdoucí z eskalátorů.

Tato obzvláště zběsilá sekvence nepatřičně vyniká i proto, že tatík v podání Steva Zahna (jako vždy nadstandardního v podobných rutinních úlohách) nakonec představuje důležitou a moudrou postavu, s níž v závěru přichází hezké a docela nečekané poselství. Také on je „věčným dítětem“, které chce na svého syna přenášet ideály a zážitky svého mládí, nikoli mu jen paličatě zakazovat novoty. A to se projevuje také u dospělého a vzpomínajícího Jakea, jenž zatím nechce dceři koupit mobil a předvádí jí své staré Nintendo společně s příběhem, který utužuje mezigenerační rodinné vztahy. Děti se ostatně nemění, mění se pouze doba a vánoční katalog Santy Clause, u nás samozřejmě Ježíška.

8-Bit Christmas je bezesporu příjemnou oddechovkou pro adventní období, jejíž poselství osloví více generací a s nímž budou souhlasit hlavně rodiče, kteří mají proti stále násilnějším videohrám logické námitky. Přeci jen jde ale o dílo, které ocení spíše Američané – a nejvíce pak ti, již v daném období vyrůstali a třeba sami prahli po vlastním Nintendu. Naše představa Vánoc se, pravda, od té zámořské liší v globalizovaném světě stále méně, ale retro příběh plný dobových písní, šablonovitých postav či náhlých změn rytmu a žánrů je pořád typický hlavně pro USA. Dowseho film je svou ztřeštěností a neustálým pohybem, ať už realistickým či zpomalovaným, jakoby vytržený z reality a pobaví v prvé řadě děti, které se nechají unášet srandovními zvuky a přijde jim „prďácká“ představa záměrně navozeného devítiminutového zvracení.

Ideální rodinnou komedii bych si osobně představoval ve více elegantním provedení a s promyšlenějším humorem, který tolik nespoléhá na fyzično. Pokud ale pominu nenáročnou formu a také absenci trochu dospělejšího geekovského srdíčka, které by danou látku zatraktivnilo pro dnešní okrajovější publikum, zůstane pohodový vánoční snímek, jehož tvůrci svůj cíl podle všeho naplnili. 8-Bit Christmas nezabaví jako Sám doma a ani zdaleka nenabídne ohlédnutí za videoherní baštou ve stylu Ready Player One, ale jako jednohubka pro líné sváteční odpoledne funguje uspokojivě. Díky dobře vystavěnému poselství se rodiče nemusí bát, že jejich děti uvidí jen ukřičenou americkou slátaninu – na to je snímek dost zručně odvyprávěný s důrazem na poučení, co by mělo být v bezstarostném dětství nejdůležitější. Snímek je rozhodně mnohem důstojnější oslavou vánočního ducha než třeba Rolničky, kam se podíváš, kde se za populární hračkou bezhlavě hnal Arnold Schwarzenegger, a nabízí srovnatelnou dávku sváteční nálady jako nedávná a lehce nadprůměrná Vánoční kronika. Na vynalézavější a vtipnější Sám doma už těch subjektivních 20 % přeci jen schází.

Hodnocení: 60 %