Recenze: Intimní dobové drama Přebíhání vypovídá o rasovém napětí jinak, než bývá zvykem

Při sledování filmu Přebíhání, který je režijním debutem známé herečky Rebecy Hall, mi v hlavě ze všeho nejdříve vyvstala myšlenka, jak velké procento publika tohle intimní dobové drama předem odsoudí pro jeho ‚profláklou‘ etnickou orientovanost. Černobíle točený příběh o dvou bývalých černošských spolužačkách, z nichž jedna bojuje za občanská práva černochů a druhá si užívá luxusu vyšší společnosti tím, že se vydává za bělošku, se odehrává na sklonku dvacátých let minulého století. Jeho stylizace a myšlenky, patrné už z nápadně kontrastního plakátu, černobílého formátu a zasazení do doby, kdy občané tmavé pleti nemohli zastávat tak vysoké společenské pozice jako dnes, jsou svým způsobem opravdu manipulativní, nátlakové a pro spoustu přesycených diváků neatraktivní a omšelé. Empatičtí sledující ovšem neprohloupí, pokud se zaměří se na řadu nepatrných emocionálních nuancí, které Přebíhání ve vhodně zvolené devadesátiminutové stopáži nabízí.

Snímek vychází ze stejnojmenné novely Nelly Larsen z roku 1929 a zaměřuje se na dnes málo zmiňované téma rasového přebíhání za lepším životem. Pro jejich těžko přehlédnutelnou fyzickou odlišnost by málokoho napadlo, že lidé tmavé pleti se dříve vážně pokoušeli pronikat do společnosti bělochů a vydávat se za jednoho z nich. Právě to se rozhodla učinit Clare (Ruth Negga), která díky světlejšímu odstínu pleti a blonďatým vlasům zmátla svého nynějšího manžela, movitého rasistu Johna (Alexander Skarsgård). Clare se na začátku filmu po letech setkává s dřívější spolužačkou Irene (Tessa Thompson). Ta je se svým životem spokojená, organizuje ligu za práva černochů a podle svých slov jí „nic nechybí – snad jen trochu více peněz“. Její manžel Brian (André Holland) je řádně zaměstnaný a mohou si dokonce dovolit služebnou, která se stará o byt v Harlemu, kde žijí spokojeně se dvěma syny.

Pořád ale žijí ve světě, kde veškeré benefity a výhody náleží bílým spoluobčanům. Den, kdy potkává Clare, je pro Irene ostatně ponižující zkouškou její hrdosti a přesvědčení, neboť se sama vydává za bělošku. V klobouku zaraženém hluboko do čela a ve spalujícím letním počasí se nejprve vypravuje do „bílého“ hračkářství, kde chce synovi koupit jeho oblíbené omalovánky. Usadí se v bělošské restauraci, proslulé tím, že v teplých dnech nabízí příjemný chlad a vánek. Její pohledy přes prosvítající látku klobouku jsou obezřetné a podezřívavé a Tessa Thompson odvádí skvělou práci při hraní očima.

Dvojnásob to pak platí v následující scéně, kdy je po setkání s Clare

donucena k návštěvě jejího apartmánu. Jejich společný a přátelský rozhovor naruší příchod Johna, jenž v Irene nepozná černošku (nebo si možná jen nepřipouští, že by si ji Clare přivedla do bytu) a bez okolků prohlašuje, že černochy nesnáší. Clare navíc nazývá „Negroušem“ a se smíchem vysvětluje, že zatímco v začátcích manželství byla bílá jako stěna, poslední dobou začíná stále více tmavnout. Irene si snaží zachovat si tvář a zároveň všechny negativní vjemy vstřebat, což Thompson zvládá bravurně a ukazuje svůj velký talent. Celá tato sekvence je mistrným propojením atmosféry trapnosti, žoviálnosti (v případě smějících se Johna a Clare) a zoufalství, neboť Irene musí dál snášet ponížení a navrch se mu s ostatními vysmívat.

Clare ale se svým vysněným a vylhaným životem evidentně není tak spokojená, jak se tváří. Začíná pravidelně navštěvovat Irene a účastní se společenských akcí, spojených s černošskou komunitou Harlemu. V těchto kruzích, jichž si Irene nesmírně váží a jsou pro ni celým světem, se Clare rychle stane bezmála senzací – užívá si, směje se, flirtuje s muži a její pravé motivace zůstávají hádankou, kterou publikum řeší společně s Irene, na jejíž hledisko jsme v průběhu celého filmu napojeni.

Možná jedná v záplavě nostalgie a stesku nad ztrátou „svých“ lidí, možná ale chodí jen proto, aby vynikala svým odlišnou vizáží a „aby viděla černochy“. Tuto větu pronáší Irene během rozhovoru s bílým spisovatelem Hughem (Bill Camp), jenž je na shromáždění zván a považován za spojence, ale podle všeho jen čerpá inspiraci pro své příběhy a černošské večírky sleduje jako dokument o odlišných živočišných druzích. „Exotické typy přitahují pozornost,“ tvrdí rovněž Irene, když se s Hughem baví o obzvláště snědém muži, jehož prý ženy považují za atraktivního.

A zároveň tím vysvětluje možnou oblibu Clare, jejíž počínání lehce odkazuje k nedávnému filmu Spikea Lee BlacKkKlansman. V něm musela bělošská postava Adama Drivera převzít identitu černošského policejního kolegy v podání Johna Davida Washingtona, aby se mohla pod jeho jménem infiltrovat do antisemitistického klanu. Zde Clare rovněž zaměňuje vlastní identitu, ovšem tu falešnou začíná paradoxně využívat k tomu, aby se přiblížila té pravé.

Přebíhání je v první i poslední řadě příběhem o jejím vnitřním konfliktu, který je zvláštní tím, že Clare není hlavní hrdinkou a její počínání se odráží na psychice Irene. Ta si je vědoma toho, jaké těžkosti venku čekají na lidi tmavé pleti, ovšem většinu času tráví zakonzervovaná ve své komunitě. Vyjma úvodní popisované sekvence a postavy Hugha se tedy nedostane na žádné bílé aktéry a černoši nejsou ve filmu fyzicky ani duševně napadáni „nadřazenými“ spoluobčany. Irene chce v klidu vychovávat děti a být odtržena od rasistických zločinů, pročež se dostává do konfliktu s Brianem, jenž chce u dětí naopak šířit osvětu a vypráví o proslulém případu krutě zlynčovaného a popraveného černocha. Brianův požadavek na přípravu dětí, které už se začínají s rasismem střetávat i ve škole, kontrastuje s manželčinou naivní touhou zachovat v dětech nevinnost. A podobně přistupuje také Rebecca Hall k filmu, v němž jsou i smutné až tragické motivy (například ty, o nichž hovoří Brian) podávány s jemností a empatií, jimiž disponuje Irene.

Snímek neoplývá velkými dramatickými momenty a spíše v něm musíme číst a interpretovat postavu Clare, která zůstává neznámou až do hořkého konce. Kromě toho, že vnáší nerovnováhu a hrozbu okolního světa do spořádané černošské komunity, ale její příběh v součtu moc neřekne. Provázanost jednotlivých scén má uvážlivý řád a opět musím vyzdvihnout úvodní seznámení s kontextem prostřednictvím chytrého rámování (záběry na oči Irene a hlediskové záběry z jejího pohledu, bázlivě kontrolujícího „bělošskou“ restauraci) a několika silných dialogů, navozujících ambivalentní nálady. Finální akt je už ale spíše čekáním na nevyhnutelný konec, předznamenávaný opět dialogy („Co se stane, až na to přijde?“ ptá se Irene Clare a má na mysli manžela Johna), a procítěný dotek Rebeccy Hall se přeci jenom lehce překlápí do povrchnosti. Některé scény jsou prostě jen další variací na dobové etnické problémy a vyznívají poněkud suše hlavně v porovnání s výborným a překvapujícím úvodem.

Pravda, samotný závěr je silný a funguje jak metaforicky, mluvíme-li o završení vztahu mezi Irene a Clare, byť jen prostřednictvím nepatrného pohybu ruky, tak i symbolickým oddalovaným záběrem na černošský Harlem, utápějící se v bělostné sněhové vánici. Jen neklepne přes prsty s očekávanou intenzitou a Clare zůstává více nástrojem chladné interpretace v akademickém vyprávění, cílícím každou proprietou na Oscary.

Překvapivé a výrazné spokojenosti se přesto ubránit nedokážu. I výše zmiňovaná odtažitost od Clare, místy až mysteriózně formovaného a zdánlivě iracionálního charakteru, totiž dobře zapadá do struktury filmu, emocemi orientovaného na Irene a s jistotou dirigovaného debutující Rebeccou Hall. Ta režíruje s citem pro detail a hezké interiérové kompozice, přičemž si zachovává jasnou vizi a příliš se neuchyluje k motivům, které by jen bezděčně zabíraly čas a nesloužily příběhu. Zase tolik podnětných myšlenek sice z filmu nesálá a je jasné, že jen málokomu bude imponovat divadelně pojaté drama, v němž hraje prim často symbolické jednání postav. Jedná se ale o výborné řemeslo s perfektními herci, v němž se tvůrci nepřetvařují a vše je na svém místě – včetně černobílého obrazu, který má nejen metaforickou náturu, ale také pomáhá zakrýt rozdíly v barvě pleti a více uvěřit samotnému přebíhání Clare. Automatická nenávist publika není na místě, a byť se nejedná o tak naléhavý a důležitý přírůstek do černošské kinematografie, který se v současné vlně etnicky orientovaných filmů spíše ztratí, svou existenci si Přebíhání suverénně obhájí jen svou přemýšlivostí a formálními kvalitami.

Hodnocení: 75%