Recenze: Tom Hanks putuje postapokalyptickou krajinou se psem a upovídaným robotem

Sluneční záření odstranilo ochrannou ozonovou vrstvu a drtivá většina živých organismů na Zemi vymřela. Jedním z hrstky přeživších je nadaný počítačový inženýr Finch (Tom Hanks), jenž apokalypsu přečkal v podzemní laboratoři v St. Louis, kde mu dělá společnost pes Goodyear a malý robot Dewey, svým designem odkazující k robotovi z filmu Tichý běh ze 70. let. Finch začíná vizuálně působivou sekvencí v zaprášených sutinách pustého velkoměsta, kde lidský protagonista s Deweym prozkoumává supermarket a prozpěvuje si při tom American Pie od Dona McLeana. Jak to u filmů s populárním Tomem Hanksem často bývá, také Finch ve většině případů brnká na odlehčenější notu a zaměřuje se spíše na pozitivní vztahové motivy nežli na hrůzy toho, co může svět po apokalypse skýtat. Tvůrci zamýšleli podívanou pro celou rodinu a v tomto ohledu uspěli. Pro náročnější publikum, které se těší na nečekané zvraty a sugestivnější vizi dystopické budoucnosti, se ovšem moc parády neservíruje.

Největší zvrat příběhu ostatně nastává už v prvním aktu, kdy zesláblý a evidentně nemocný Finch, na němž se silné UV záření nepěkně podepisuje, sestrojuje nového, většího a výkonnějšího robota. Všechna data z obsáhlé laboratorní knihovny mu nahrává do paměti a inteligentní stroj umí na rozdíl od Deweyho i mluvit (dabuje jej Caleb Landry Jones). Blíží se ovšem obrovská bouře a nově čtyřčlenná skupinka trosečníků musí své útočiště ve spěchu opustit a vydat se na cestu do San Francisca, kam se Finch vždy toužil podívat. Nový robot, jenž si později vybere jméno Jeff a pochopitelně disponuje zásadami Isaaca Asimova (nesmí tedy ublížit člověku), je pouze kvapně vzdělán v chůzi a instruován, že jeho hlavní poslání spočívá v péči o Goodyeara. Skupinka se poté vydává na dlouhou cestu (podle Jeffových informací 1811 mil) v karavanu poháněném solárními panely, aniž by kdokoli tušil, jaká nebezpečí či přírodní klima západní část USA ukrývá.

Půvab filmu spočívá právě v různorodosti jeho hrdinů a v etických tématech, která tvůrci podstrojují často nenápadně mezi řádky. Tom Hanks už v Trosečníkovi dokázal, že být jediným hercem na scéně mu nedělá sebemenší problém. Snímek Roberta Zemeckise byl ale o poznání fyzičtějším znázorněním lidské izolace a nemluvný společník Wilson v něm představoval naději na zachování zdravého rozumu prostřednictvím komunikace, byť jednosměrné a imaginární. Zde působí Hanksova interakce s robotickým Jeffem velice živě a tvoří jádro vyprávění, v němž komunikace s učenlivým robotem směřuje k novému začátku. Jednak pro titulní hrdiny, projíždějící opuštěnou krajinou, v níž vás sluneční žár při teplotě 66 stupňů Celsia do pár vteřin ošklivě popálí. Jednak ale pro celou planetu, která trpí vinou lidských zásahů – a snímek opakovaně a zřetelně deklamuje, že právě lidé jsou zlem, které by nemělo mít na Zemi žádnou budoucnost.

Sám Finch ví, že ho nic dobrého nečeká, když vykašlává krev a stále častěji

nemůže popadnout dech. Jeffa vytváří jako svůj odkaz a snaží se mu vštěpovat to nejlepší, co v lidech a jejich historii vězí. Od počátečních znalostí z knih až po morální lekce v průběhu cesty, z nichž si učenlivý robot bere ponaučení. Jeho zpočátku mechanická mluva a pohyby se postupně více a více přibližují lidské normě, učí se řídit karavan, myslet metaforicky a při řeči intonovat. Navíc disponuje nadlidskou silou a nevyčerpatelnou energií a je tedy zdokonalenou formou člověka, jenž už na Zemi podle všeho dosloužil, popřípadě je před ním potřeba vzít nohy na ramena.Další lidé se ve filmu objeví jen ve dvou případech. V tom prvním jej ani nevidíme a pouze řídí automobil, který ústřední skupinku pronásleduje a který chce Finch za každou cenu setřást, v tom druhém o flashback, kdy Finch vzpomíná na své selhání a fatální střelbu v supermarketu, které ze zbabělosti nezabránil. Matka s dcerou se dostaly do rozmíšky s ozbrojeným útočníkem a příběh tím zdůrazňuje, že i po apokalypse se zbylí lidé raději napadali a zabíjeli místo toho, aby drželi při sobě.

Jeff má tedy jediný stěžejní úkol, a to postarat se o nevinného a Finchem zbožňovaného pejska, což zpočátku odporuje jeho paměťové kapacitě a schopnostem. Podobně jako depresivní robot ve Stopařově průvodci po galaxii, využívaný jen pro snadné úkoly jako přinášení pití, také Jeff čelí existenciálnímu problému. Finch mu soustavně zakazuje individuální akce, a byť mu vypráví o podstatě důvěry, sám mu ji dlouho neprokazuje. Tyto nadějně načrtnuté motivy ale neústí do žádných hloubavých a myšlenkově podnětných zvratů, jelikož tvůrci formují nenáročný a hladký průběh a v poslední třetině podřizují děj emocionálnímu a dosti prostoduchému sdělení.

Road movie v postapokalyptickém světě si říká o množství dílčích nápadů, nečekaných setkání a všemožných komplikací, jimž musí hrdinové čelit. Nevadilo by, že Finch užívá nenásilnou rodinnou optiku. K protagonistům si totiž přesto vytvoříme náklonnost a neomezená věková přístupnost nijak nebrání dobrodružnému provedení, prostoupenému dospělými myšlenkami. Jimi snímek oplývá a týkají se také psychologie samotného Finche, jenž se nikdy nevyrovnal s předčasným odchodem otce a až na poslední cestě svého života sám plní rodičovskou roli na jím zformovaném robotovi. Jenže rámec, do něhož je přemýšlení o životě a jeho podstatě uzavřeno, je zkrátka až příliš nenápaditý, nevzrušivý a vyzněním dětinský.

Finch vypadá na pohled moc hezky a neutěšené prostředí zničených velkoměst, nesoucích stopy lidského selhání, kontrastuje se záběry na krásnou americkou přírodu ve druhé polovině filmu. Vizuální stránka a výprava svědčí o tom, že rozpočet byl poměrně štědrý, a snímek by se určitě dobře vyjímal na velkém plátně.Režisér Miguel Sapochnik natočil roku 2010 Repo Mana, načež se etabloval v televizní tvorbě u oceňovaných seriálů jako Dr. House, Temný případ a Hra o trůny. Řemeslo má tedy v malíku, ale současně neobstarává žádnou přidanou hodnotu a vypráví trochu nekonzistentně – pohodová atmosféra s hodným Hanksem se náhle mění v napínavější sekvenci s rozlíceným Hanksem, načež definitivně nastupuje rodinná idylka, v níž pes aportuje nadšenému robotovi u západu slunce. Vyústění je navíc jednak očekávané a plné klišé, jednak podivně ambivalentní – slzopudný doják se střídá s nadějeplným závěrem, který ale po trošce zamyšlení vyznívá spíše depresivně (jsou osamělí a potenciální přeživší budou určitě zlí). A tuto stinnou stránku jako by tvůrci úplně ignorovali. Vše uzavírá opět chytlavá a jaksi nepatřičně bezstarostná píseň American Pie.

Mnoho ingrediencí je zde kvalitních a především v první polovině se daří vybalancovat film pro děti s filmem, který nabízí přemýšlivé podněty o lidstvu a jeho možné zkáze. Příběh se však postupně rozplizne v sérii nepříliš vzrušujících událostí, které velmi očekávaně formují vztah robota s jeho umírajícím lidským stvořitelem, a nic moc zapamatování hodného už nenabídne. Pohledy na blížící se bouři a tornádo, které hrdinové přečkávají v lanech upevněném karavanu, navozují husí kůži, i když spadají do žánru, který Finch nakonec jen okrajově využívá ke své edukační a morální výpovědi. Výpovědi, které bychom si měli vážit (a snažit se, abychom byli lepší a uvážlivější než umělá inteligence), ale která je scenáristicky rozháraná a utopená v protichůdných postupech a náladách. Zaděláno bylo určitě na víc než jen na další „pohodový a nezávadný film s Hanksem“.

Hodnocení: 65 %