Kapitán Amerika jako zombie, Black Panther jako Star-Lord. V novém seriálu Marvel představuje známé hrdiny v nevšední podobě

Co kdyby byl Tony Stark zachráněn před teroristy? Co kdyby sérum supervojáka dostala agentka Carterová? A co kdyby byl Thor jedináček? S takovými a mnohými jinými otázkami si pohrává nový seriál studia Marvel o devíti dílech po přibližně 30 minutách, v němž se rozvíjí koncept multivesmíru. Vedle našeho vesmíru tak existuje nespočet vesmírů alternativních a v každém z nich se události vyvíjejí trochu jinak. Stejně jako ve sci-fi snímcích, pohrávajících si se zásahy do časové kontinuity, se i zde uplatňuje motýlí efekt, jehož podstatou je, že i změna v pro lidstvo nepatrné události může vést k nedozírným důsledkům.

Produkce tak zapadá do širšího plánu studia Marvel, které je známé pečlivým plánováním několik let dopředu, stejně jako bezprecedentní provázaností své tvorby napříč žánry a médii. S existencí multivesmíru již koketoval seriál WandaVision (2021), definitivně ho však potvrdil až další ze seriálů Loki (2021), přičemž klíčový bude v nadcházejících filmech Dr. Strange In the Multiverse of Madness (2022) a Spider-Man: Bez domova (2021), potažmo ve všech budoucích velkých událostech.

Zasazení příběhů do alternativních vesmírů tvůrcům propůjčuje volnost – osudy důvěrně známých postav tak nabývají nových směrů, aniž by se však změny projevily v hlavní linii vyprávění.

Sjednocujícím prvkem všech epizod je specifická digitální animace, inspirující se v pro americký komiksový trh typické realistické kresbě s čistou linkou. Postavy jsou sice většinou dabovány svými hereckými předobrazy (s výjimkou herců, kterým již vypršely smlouvy, jako je Robert Downey Jr. nebo Chris Evans; neúčast Toma Hollanda je pak pravděpodobně zapříčiněna smlouvou se Sony, každopádně animovaná produkce zůstává ve srovnání s hranými filmy téhož studia levnější a tvárnější. Díky animované formě, která jednoduše snese víc, se tak mohou zhmotnit příběhy, jež by za jiných okolností nebyly natočeny.

To samé platí i pro protagonisty, kterými jsou často vedlejší, případně v hlavním vesmíru zemřelé postavy – vlastní epizodu si vymohl Killmonger, prostoru se dostalo Black Widow nebo Wasp a objevil se rovněž Sběratel.

V antologii se také objevují na poměry Marvelu i překvapivě temné vize, jako je tomu třeba v případě epizody o Doktoru Strangeovi nebo zombies. Pochmurný tón a občas i bezútěšně tragické závěry narušují v Marvelu jinak až na výjimky dodržované pohádkové pravidlo šťastného konce.

Rozmýšlením alternativ seriál naplňuje fanouškovskou touhu po fabulaci, příznačnou především pro americký trh a jeho sešitové vydávání. V českém prostředí se z důvodu malé poptávky tento způsob nikdy neuchytil, v Americe jde ovšem stále o hlavní formu distribuce. Sešity vycházející jednou do měsíce jsou typicky zakončovány cliffhangerem, tedy otevřeným koncem, nad jehož dalším potenciálním směrováním komunita čtenářů fascinovaně diskutuje. U nás jsou sešity spojovány do relativně ucelených příběhů, a tak je proces čekání a domýšlení značně redukován.

Na jednu stranu sice příběhy stimulují představivost tázáním se Co kdyby...?, na druhou však mnohdy staví na divácké znalosti a rekonstruují již dříve viděné scény, které se odehrávají v pozměněném kontextu nebo s jinými postavami. T’challa coby Star-Lord tak například nemusí věčně vysvětlovat své jméno, naopak je oproti své původní verzi znám napříč celou galaxií. Důmyslně se pracuje rovněž s očekáváními, jež tvůrci uvědoměle podvrací a pozměňují karmu či zažité chování některých postav. To se markantně projeví třeba u šíleného titána Thanose.

Z hlediska témat a pojetí jde o celek různorodý, nabízející v omezeném čase jak potemnělou atmosféru dystopií, tak odlehčené příhody a epická střetnutí. Třicetiminutová délka sedí komickým a dějově jednoduchým epizodám, jako je například Thor jedináček. V šířeji klenutějších vyprávěních však kvůli nedostatku prostoru chybí uvedení do děje a překotné tempo brání emocím v patřičném vyznění. Díly jako Svět ztratil své nejmocnější hrdiny nebo Zombies by tak po úpravách bylo možné rozvrhnout do celovečerního filmu; jelikož se však o dlouhometrážním projektu se zombie superhrdiny nyní začalo reálně diskutovat, je možné epizody chápat také jako svého druhu ukázky, testující divácký zájem a ohlas a potenciálně předjímající rozpočtově náročnější snímky podobného rázu.

Díly se nicméně neliší jen tónem, žánrem a složitostí děje, nýbrž i mírou kreativity a ochotou vyvázat se coby samostatně nosné příspěvky. První epizoda o kapitánce Carterové v tomto ohledu vázne – je víceméně zhuštěným převyprávěním prvního filmového Kapitána Ameriky (2011), zato však nabízí propracovanou akční choreografii.

I druhý díl s T’challou coby Star-Lordem si zakládá především na vztahu k předchozím filmům, především pak Strážcům Galaxie (2014). Jestliže původní Star-Lord okouzlil pro superhrdiny atypickou nešikovností a zbrklostí, T’challa je v kontrastu s ním oslavovaným vesmírným Robinem Hoodem. Jeho příběh se tak jeví spíše jako pocta zemřelému herci Chadwicku Bosemanovi než plnohodnoté vyprávění (i přesto, že vznikla za jeho života a s jeho dabérským přispěním).

Smrt nejmocnějších hrdinů světa je tématem detektivní epizody s prvky katastrofického filmu, v níž Fury pátrá po vrahovi členů Avengers. Otrocká rekapitulace filmových scén, obohacená o drastická úmrtí, sice překvapí temným laděním, jinak je však tuctovou výplní.

Dramatickým vrcholem série je hororově laděná epizoda o Doktoru Strangeovi, který namísto rukou přišel o srdce. Marvelovská verze Stroje času (2002) je osobitou změnou perspektivy, jež je uvěřitelná a věrná charakteru postavy. Potěší množstvím roztodivných monster, předně ale důsledným dovedením námětu do dojemně tragického konce.

Postapokalyptický svět plný zombie superhrdinů, inspirovaný komiksem Roberta Kirkmana, představuje pátý díl. Právě na něm se nejvíce projevuje krátká stopáž, neschopná pojmout epický a emočně napjatý děj. Hrdinové tak umírají příliš rychle a skoro mimoděk, přičemž kostrbatě slepený příběh drží pohromadě jen díky nelogickým rozhodnutím postav. Jak ovšem dokázal již proslulý komiks a částečně i tato epizoda, brutální svět zombies, jenž nutí jinak dobrácké superhrdiny překračovat veškeré morální zábrany, dosud skýtá značný potenciál.

Nepříliš povedená epizoda o tom, jak Killmonger zachránil Tonyho Starka před teroristy, vyznívá jako umělá snaha zužitkovat již zemřelého záporáka. Jednoduše chybí hybná myšlenka, přičemž Killmonger se zde stejně jako v Black Pantherovi profiluje coby mstící se zločinec, jehož důvody nejsou tak úplně neopodstatněné. Jestliže ale v Black Pantherovi jeho morálka vzbuzovala pochyby o správnosti hrdinova chování, podruhé stejné schéma nepřesvědčí.

Anekdota o zhýčkaném Thorovi jedináčkovi zastupuje v antologii pověstný klid před bouří. Vyprázdněný děj o nekonečné party působí ve srovnání s ostatními spektákly z téhož seriálu mírně zbytečně, posléze nicméně pobaví velkolepým soubojem, který ukázkově využívá nadsázky a možností animace. Údery, které odpálí protivníka na jiný světadíl, by v hrané podobě vyzněly nepatřičně, v té animované však ideálně dokreslují uvolněnou atmosféru.

Předposlední a poslední díl se stal pro mnoho fanoušků zadostiučiněním. Pokud panuje obecný konsenzus, že byla postava Ultrona v Avengers: Age of Ultron (2015) promarněnou šancí, ve What if...? je jeho reputace nemálo vylepšena. Při osmé epizodě divák neujde myšlence, že doteď sledoval pouze předmluvu k té skutečné zábavě, tedy rozmáchlé akci napříč univerzy. Otevřený závěr pak předjímá finální střet, každopádně očekávání s ním spojená jsou nesplnitelně vysoko.

Poslední epizoda sice je sjednocením dosavadních dílčích příběhů a představením sympatické variace na Avengers, bohužel ale trpí běžným problémem megalomanských komiksových událostí. Při snaze překonat osudovostí všechno předešlé vytváří nemesis natolik mocnou, že proti ní hrdinové ztrácí sebenepatrné šance. Boj člověka se štítem nebo s raketovými botami proti božské mocnosti tedy ani tolik neuchvacuje, jako spíš obnažuje pohádkovost v jádru veškerých marvelovských příběhů, jakkoliv propracovaných a komplikovaných.

Režisér Bryan Andrews, podepsaný pod všemi díly, dobře zná ingredience ke správné rodinné tvorbě – humor, akce a emoce se v jednotlivých dílech doplňují v poměru, který odpovídá zvolenému tématu a žánru. Jako by se však studioví hlavouni včetně režiséra stále ještě nerozhodli, zda bude What if...? volným prostorem pro zcela nová pojetí známých postav, nebo pouhým bonusovým materiálem k filmové produkci.

Antologie tak pobaví a chvílemi skutečně překročí nepsaná pravidla zavedeného provozu, na druhou stranu však příliš bezpečně spoléhá na ukotvenost v rámci rozvětvené marvelovské produkce. Pokud by se plánovaná druhá série ubírala směrem, který v komiksech představuje například DC edice Black Label, tedy směrem autorské a dospělejší tvorby, která by ovšem oproti zmíněné edici nemusela být nutně temná, jistě by to byl další krok vpřed.

Hodnocení: 70 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE