Recenze: Duna Denise Villeneuvea je mimořádnou předmluvou k ambiciózní sci-fi sérii

Stručně ke košatému ději: rod Harkonnenů přenechává právo na správu pouštní planety Arrakis (Duna) vévodovi Letu Atreidovi (Oscar Isaac), jehož syn Paul (Timothée Chalamet) je jeho nadějným nástupcem (má vizionářské sny, je učenlivý, nadaný schopnostmi vlivných čarodějek Bene Gesseritu). Planeta Arrakis je významná pro vzácné koření, které se zde těží a z něhož správce prosperuje, na druhou stranu zde není voda, poušť spaluje slunce a správce děsí obrovští červi, dosahující délky 400 metrů a výrazně komplikující těžbu. Arrakis obývají fremeni, nomádi, kteří dokážou přežít v nelítostné krajině, užívají vizionářské koření, hospodaří s tělesnými tekutinami a vědí, jak na obávané červy. Vévoda Leto Atreides se ale výzev nebojí, přijímá je tak, jak přicházejí, a stejně se zachová v okamžiku, kdy je jeho rodu předána správa Arrakisu. Ačkoliv úmysly vesmírného imperátora, někdejšího správce a obávaného soka barona Vladimira Harkonnena (Stellan Skarsgård) ani čarodějek Bene Gesseritu nejsou čisté a upřímné...

Děj filmu Duna režiséra Denise Villeneuvea obsáhne část první Herbertovy knihy z roku 1965, nedostane se však ani tam, kam došla první adaptace Duny (1984) od Davida Lynche, tedy k fremenskému souboji v poušti.

Tvůrce nové Duny vede děj pomalu, důsledně a jistě kupředu, za pomoci hudby a ruchů Hanse Zimmera dosahuje pocitu tušené osudovosti. Herci vzešli z důkladného castingu, ve výsledku ale sebeslavnější tvář nevyčnívá, nýbrž symbolizuje figuru na šachovnici větších hráčů rozhodujících o chodu vesmíru. Výprava a měřítko Duny jsou mimořádné, interiéry paláců nás zavádějí kamsi do minulosti velkých zaniklých říší, zatímco stroje a užívaná technika jsou dílem sci-fi epochy (bez detailního vysvětlení a pochopení, jak vlastně fungují). Filosoficky vzato se zde střetává vědomost minulosti s pokrokem budoucnosti, snímek tak není možno zařadit nikam mezi existující sci-fi díla, obyvatelé světa Duny si z obou epoch berou to dobré i špatné.

V jistém smyslu je Duna dost archaická, především s odkazem na fremeny žijící v poušti, kteří připomínají život afrických berberů, jejich moudrost, ostražitost i nesmlouvavost. Frank Herbert, který se kromě novinařiny a beletrie živil též jako průvodce kurzu přežití v džungli, první Dunu vydal v roce 1965, ještě před érou hippies a vznikem organizací bojujících za udržitelné klima a životní prostředí (Greenpeace vzniklo v roce 1971). Jeho odkaz tak může vyznívat 55 let po publikování myšlenek poněkud zastarale až naivně, poselství však zůstává a slova z úvodu knihy, kterou věnuje „ekologům vyprahlých krajů, ať jsou kdekoli a ať pracují v jakékoli době“, budou platná i za několik století.

Dunu jako výpravný spektákl za 165 milionů dolarů si užijí ti, kteří četli knihu a nesrovnali se s verzí Davida Lynche. Villeneuve z Duny cituje důležité pasáže, aniž by se topil ve změti vět, myšlenek a popisů. Režisér toho dokáže plno vysvětlit obrazem bez užití komentáře (jak činil Lynch ve filmu z roku 1984) a dá se říct, že ponořit se do světa a fungování Duny není pro nečtenáře tak komplikované, jak se před uvedením filmu uvádělo.

Nejdůležitější však je, že Villeneuve z předlohy neudělal vysmívanou parodii, ale svébytný prostor pro střet dobra se zlem s výrazným ekologickým poselstvím. Zapomeňte tedy na komického Vladimira Harkonnena z Lynchovy Duny, v podání Stellana Skarsgårda se tohohle záporáka budete skutečně bát. Imperiální bojovníci sardaukaři připomenou mordorské skřety nikoliv vizáží, ale temnotou, z níž vzešli, a technicistní brutalitou. Ačkoliv je knižní předloha plná popisů a myšlenkových vhledů, ale pozbývá emocí, v Duně Denise Villeneuva dojde kromě též na slzy (Lady Jassica, Paulova matka v podání Rebeccy Fergusson), zobrazení srdečného přátelství mezi Paultem Atreidem a Duncanem Idahem (Jason Momoa) i snově opojné vize o mladé fremence Chani (Zendaya). Představitel Paula Atreida Timothée Chalamet dokazuje, že umí ztvárnit jak polohu zranitelného mladíka, tak vizemi a osudovostí předurčeného muže, který se bude muset postavit za svůj rod. Doufejme, že to ve filmovém pokračování zúročí a jeho charakter se zakoušenými událostmi jen upevní.

Dunu si užijí staromilci, kterým nevyhovují současné blockbustery plné digitálních efektů a rychlých střihů. Villeneuve k realizaci filmu přistoupil jako k obrovské výpravné podívané, která se točila ještě někdy v pozdních 50. letech a na začátku 60. let minulého století (např. Ben Hur z roku 1959, Kleopatra, která vznikla o čtyři roky později). Vystupovali zde sice slavní herci dané epochy, ale spolu s kulisami, hudbou a davovými scénami působili jako jeden celek, při jehož sledování publikum nejednou ztrácelo dech.

Villeneuveova Duna sice neoplývá mimořádným počtem památných scén, několik bych nicméně vyzdvihl. Působivý je samotný přílet Atreidů na Arrakis, připomínající delegaci krále, kde se honorace tváří v tvář střetává s poddanými. Mimořádný zážitek slibuje let toptéry (dynamická helikoptéra podobající se vážce) a záchrana obsluhy těžařského stroje před útokem obřího červa. Jediná bojová akční scéna Duny zaujme stylem bleskové války a temným vyobrazením; oproti tomu jsou Hvězdné války naivní pohádkou s ohni a světelnými meči.

Pro film a jeho anoncované pokračování je však důležitější Paulův přerod ze syna vévody ve vůdce, který musí nebývale rychle dospět, popasovat se s nejednou nesnází, vzdorovat zlým silám a povznést svůj rod. Kdy se druhého filmu Duny dočkáme, zatím nikdo netuší. Navnadění v podobě dvouapůlhodinového předkrmu je chutné, vydatné, ale člověk by nejradši sousta vychutnával dál.

Hodnocení: 80 %