Duna: První dojmy z nejočekávanější sci-fi letošního roku

Denis Villeneuve má našlápnuto k tomu stát se autorem nové sci-fi ságy, jejíž první část by mohla být hodně výživnou jednohubkou před hlubším ponorem do světa planety Arrakis. Jeho trumfy? Trpělivost ve vyprávění, jasnost a důslednost v koncepci (kde se diváci Lynchově Duně smáli, tady budou na pozoru), mimořádní herci sloužící celku, výprava, lokace a hudba Hanse Zimmera.

Na časové ose 155 minut se dočkáme informativního vhledu do světa Duny (je to snesitelnější, než by se dalo vzhledem k obsáhlosti knihy a detailů čekat), jediné válečné scény (velkolepě temné, jdoucí pod kůži), úžasných létajících strojů (toptéra připomínající vážku) a ekologicko-politického přesahu. V hlavních rolích se představují nejen Paul Atreides (Timothée Chalamet), Vladimir Harkonen (Stellan Skarsgård), kmen fremenů a všudypřítomný strach z pouštních červů, ale též planeta bez vody a mocenství související se zradou a těžbou vzácného halucinogenního koření.

Kamil Fila: 85 %

Duna nezfilmovatelná pro svou epickou šíři, složitost světa a vnitřní myšlenkové pochody hrdinů, které se nedají převést do monologů a obrazů, je opravdu filmařská výzva. Dennis Villeneuve to zvládl asi nejlépe, jak šlo. Informačně zhuštěný je jenom úvod, kdy nám hlas vypravěčky vysvětlí základní pravidla, a potom už naopak nikam nespěchá. Dává si načas se vším a nic zásadního z knihy neopomene.

Film je majestátní, megalomanský, šerosvitně ponurý, není tu místo na odlehčení ani oddych. Všechno je zásadní zkouška a zlom, ale přitom ani akce není vyloženě mnoho, kromě jedné bitvy uprostřed filmu. Jen si uvědomujeme, co je v sázce a jak obří světy a civilizace lze zničit. Duna je politicko-ekologický thriller říznutý velkou dávkou mystiky a jakéhosi feudálního futurismu. Rozhodně nepřipomíná Hvězdné války, byť jim motivem vyvoleného spasitele předchází. Spíše to je Hra o trůny ve vesmíru, s tím, že tento film pouze naznačuje síť intrik, které vedou vysoko, ale bez finálního odhalení.

Villeneuve vyloženě spoléhá na to, že bude druhý díl, který dopoví zbývající polovinu knihy. Celý děj jde jen kousek za expozici, chybí jakákoli katarze a jen spolu s vycházejícím sluncem tu slabě svítá naděje. O co méně je tu obrazových ornamentů (celkově jde o výrazově minimalistický film, což se téměř nehodí k jeho rozměrům), o to intenzivnější jednotlivé stylové prvky jsou. Hlavně hudba a zvukový design pronikají kostmi a snaží se rozvibrovat silné emoce. Naše těla se mají stát součástí písečné planety, pod jejímž povrchem se skrývá nebezpečí a vzduch je prosycený substancemi měnícími mozek. Přinejmenším 3D efekty tomuto hypnotizujícímu dojmu napomáhají.

Děj neskýtá možnost pro herecké exhibice, všichni jsou součástí velkého mocenského stroje, což odpovídá i ději, kde není možné být individualitou. Rozhodně ale nikdo nepůsobí komicky nebo jako špatně obsazený – Timothée Chalamet ztvárňuje vnějškově křehkého hrdinu s probouzející se vnitřní silou. Každopádně je těžké hodnotit takhle dokonale vysoustružené torzo. V jednotlivostech je film dokonalý, ale je citelně znát, že jde o rozjezd. Těžko si představit, že by nic dalšího nevzniklo, nebo mělo jenom televizní aranžmá.

Roman Freiberg: 80 %

S kultovní Herbertovou ságou jsem zatím neměl tu čest a verze Davida Lynche z 80. let mi přišla regulérně hrozná (nicméně obří potenciál košatého příběhu a bohatého fikčního světa nešlo přehlédnout). Denise Villeneuvea považuji za jednoho z nejlepších současných režisérů, jenž si mě svými posledními filmy naprosto získal. A nezklamal mě ani tentokrát. Jeho pojetí Duny je totiž v dobrém slova smyslu někde úplně jinde než Lynchovo. Audiovizuální stránka je dle očekávání ohromující – zejména pak ve chvílích, kdy dojde na monumentální výjevy (záběry kosmických lodí, bojové scény) ve spojení s naprosto grandiózní burácivou hudbou Hanse Zimmera, z níž se podlamují kolena.

Villeneuveův vypravěčský styl je tentokrát (vzhledem k dějově obsáhlé předloze) o něco vstřícnější než obvykle (tady si tolik nezakládá na urputně pomalém tempu a nenaplňování diváckých očekávání), takže i když film občas trochu zvolní, pořád jde o poměrně dynamickou podívanou, v níž se takřka neustále děje něco zajímavého (pro druhou polovinu to platí obzvlášť).

Jen je třeba se smířit s tím, že jde pouze o část příběhu, který sám o sobě (bez případných dalších dílů) zkrátka neobstojí (podobně jako třeba Pán prstenů: Společenstvo prstenu). Navíc silně nedoporučuji chodit na 3D verzi – spousta scén se odehrává v přítmí a tomu 3D brýle opravdu nepomáhají. Pokud budete mít příležitost, zajděte do Imaxu na 2D. Tenhle formálně monstrózní spektákl si co největší plátno a co nejlepší zvuk totiž zaslouží zcela jednoznačně.