Trenér amerického fotbalu ve službách anglické Premier League je více než k popukání. Ted Lasso je jedním z nejemotivnějších seriálů posledních let

Ted Lasso je sympatickým koučem amerického fotbalu, který se právě proslavil naprosto upřímnou a energickou pozápasovou oslavou společně se svými hráči. Nahrávka z kabiny se rychle stala virální a všimne si jí také Rebecca (Hannah Waddingham), bohatá a čerstvě rozvedená majitelka (smyšleného) klubu AFC Richmond, hrajícího anglickou Premier League. Ta přivádí Lassa (Jason Sudeikis) i s jeho asistentem (Brendan Hunt) do svého klubu za jediným účelem – je si totiž jistá, že dva trenéři zcela odlišného zámořského sportu v Anglii vyhoří a pomohou tak potopit richmondský klub, k němuž chová nejvřelejší lásku Rebbečin bývalý záletnický manžel Rupert (Anthony Head).

Každému, kdo se považuje za fanouška či alespoň okrajového znalce fotbalu, přitom musí být jasné, že námět seriálu nelze brát ani trochu vážně. Evropský fotbal na vrcholové úrovni, již anglická Premier League rozhodně představuje, je ohromně komplikovaným, mediálně vyostřeným a tou nejpodrobnější taktikou zatíženým systémem, přičemž trenéři i hráči čelí takovému tlaku ze strany vedení klubu i veřejnosti, že si to umí jen málokdo představit. Jistě, výplaty, sponzorské dary či prémie nabývají hlavně u zvučných jmen astronomických hodnot, ale kdo se chce živit na fotbalových trávnících, musí tomu obětovat podstatnou část osobního života.

Takový obrázek však Ted Lasso nepodává a ani o to neusiluje, tudíž by byla velká chyba jej už v úvodu zavrhnout pro absenci realismu. Od samého začátku ostatně seriálu dominuje charakter Jasona Sudeikise, který lze označit za ten vůbec nejpříjemnější a možná i nejinspirativnější v rámci nedávné televizní tvorby. Kouč Lasso je nakažlivý optimista, jenž si své okolí dokáže získat jen upřímným nadhledem a vtipem (jak mu v jedné epizodě po výstupu z klubového autobusu říká kolega Beard: „Co je s tebou? Už pět hodin jsi nepromluvil. Tím jsi překonal rekord o pět hodin.“). Jím vytvářená pozitivní atmosféra rychle opanuje i napjaté prostředí klubu, v němž se to hemží různorodými a často nesourodými aktéry.

Zatímco Rebbeca má svůj potměšilý plán a zájem o klub jen předstírá, hráči

a fanoušci jdou Lassovi, jenž nezná pravidla ofsajdu ani žlutých karet, pochopitelně po krku. A v tomto ohledu si seriál bere zřejmou a vtipnou inspiraci z reálného fotbalového zázemí a hlavně z charakterů hvězdných fotbalistů. Nejvýraznějšími osobnostmi kabiny jsou ostatně mladý útočník Jamie Tartt (Phil Dunster) a stárnoucí fotbalová legenda Roy Kent (Brett Goldstein). Ti dva se nesnáší a je jasné proč – Tartt je ohromně arogantní a nejvíc miluje „být fotbalistou“, jehož jméno hlasitě skandují tribuny. Ani by se přitom nedalo spočítat, kolik skutečných vzorů je do jeho charakteru otisknuto (a ačkoli ho obdivuji, nelze nezmínit i Cristiana Ronalda). Kent je oproti tomu drsňák ze staré školy, věčně nabroušený, sprostý a nepříliš intelektuální, vědomý si své nezpochybnitelné osobnosti i toho, že na stará kolena už v druhořadějším týmu Premier League jen dosluhuje. Fanoušci jistě poznají, že jeho předobrazem byl bezpochyby slavný Angličan Roy Keane (což vyplývá i ze jména), jenž proslul svou tvrdou hrou i kontroverzními výroky.

Nadnesený a parodický je ale seriál i v těchto zmíněných aspektech, natož pak ve znázornění tréninku a zápasů. O hráče v Premier League se stará široký realizační tým s kustody, ošetřovateli, psychology, manažery a trenéry, již se dále rozdělují na kouče obrany, útoku či brankářů. Zde během první série postává u postranní čáry jen Lasso, Beard a nesmělý kustod Nathan (Nick Mohammed) a jen pár záběrů ze samotné hry přiměje fanoušky fotbalu spíše k úsměvu. Ale za tím je zřejmý záměr, neboť tvůrci, mezi nimiž figurují i představitelé hlavních rolí Sudeikis a Hunt, si z prostředí stadionu vytváří spíše kulisu pro vztahovou rošádu, o fotbal jim ve skutečnosti vůbec nejde.

Očekávaného „sportovního zázraku“, kdy všemi podceňovaný trenér odolá nedůvěře a se svým týmem dosáhne velkého úspěchu, se tak nedočkáme. Lasso totiž okolí naočkuje svou srdečností velmi rychle, původní nedůvěra mizí a do popředí vystupuje zajímavý emocionální vývoj postav. Z vypjatých scén ze sportovních klání se často neočekávaně střihá rovnou do kabiny a také v tomto ohledu seriál zaryté fotbalové fandy záměrně neuspokojuje. A opravdu to není ke škodě, neboť to nejdůležitější se stejně odehrává v 'zákulisí' a v soukromí. Tvůrci přitom, až na několik zvratů, neservírují lacinou telenovelu – místo toho dostává publikum inteligentní a hluboké zamýšlení nad problematikou lidského soužití a nad tím, jak je důležité otevřít se svým blízkým, když zrovna čelíte chmurám v převážně rodinném kruhu.

Jason Sudeikis formuje Lassa jako sympaťáka, jehož bychom následovali až na kraj světa, ale za jeho okázalými gesty a úsměvy zároveň bují zpočátku nepostřehnutelný smutek a prázdnota. Herec se ostatně v listopadu loňského roku rozešel se slavnou kolegyní Olivií Wilde a linie jeho zdejšího hrdiny, jenž se v průběhu druhé sezóny stále více otevírá, je emotivním odrazem Sudeikisova skutečného rozpoložení. "Lépe budu tomu všemu rozumět za rok," vyjádřil se Sudeikis na adresu rozchodu s Wilde letos v červenci pro GQ. "A ještě lépe za dva roky, a nejlépe pak za pět." Sympatický herec tedy podle všeho ventiluje vlastní pocity a předvádí asi nejlepší výkon dosavadní kariéry, za který po zásluze obdržel prestižní Emmy.

Pozadu nezůstávají ani zbylé postavy, za jejichž veřejnou image se ukrývá pohnutá osobní minulost. Ať už jde o namyšleného Tartta, v němž všechny špatné vlastnosti probouzel jeho otec, nebo o zpočátku chladnokrevnou Rebbecu, která se rovněž vyrovnává s rozchodem a ponižováním ze strany bývalého, jenž si v sedmdesáti letech našel o dvě generace mladší dívku a pořídil si s ní prvního potomka. Kdo zažil rozpad vztahu, ztrátu někoho nebo něčeho milovaného (zde také tvrďák Roy Kent, jenž pláče při oznamování konce profesionální kariéry), zoufalý nedostatek sebevědomí (kustod Nathan) či slepou lásku k někomu, kdo vás podle kamarádů jen vodí za nos (málomluvný kouč Beard), ten jistě potvrdí, že Ted Lasso tato ošemetná témata rozvádí nesmírně vkusně, citlivě i vtipně – a já osobně mohu toto hodnocení po některých čerstvých zkušenostech jen podtrhnout a vykřičet do světa.

Můžete být profesionální fotbalista, optimisticky vystupující trenér, nenápadný kustod, jenž sní o trenérské kariéře a chce se vytáhnout před věčně skeptickým otcem, bohatá dědička fotbalového klubu nebo psycholožka – můžete být kdokoli, ale vždy vám vrhne slzy do očí ten neodbytný pocit vnitřní osamělosti, který v nás udržuje něco z našich životů a který se snažíme na veřejnosti, každý po svém, skrývat. Ted Lasso tak činí smíchem a humornými narážkami na filmovou či obecně populární kulturu, kouč Beard se schovává za kamenný výraz a sluneční brýle, Roy Kent nadává a vše ventiluje vztekem a Jamie Tartt si hraje na fotbalistu v tom nejhorším smyslu slova. A byť si tvůrci místy neodpustí umělé zvraty a vývoje některých aktérů jsou o něco méně uvěřitelné než jiné, v přátelském prostředí AFC Richmond je publiku zkrátka příjemně.

A můžou za to samozřejmě i všichni přítomní herci, kteří s postavami evidentně žijí a dýchají pro ně. Sudeikis vévodí, ale superlativa zaslouží i všichni ostatní včetně Bretta Goldsteina, jehož specifické ztvárnění Roye Kenta doceníte s velkou pravděpodobností až postupem času. Nejprve totiž působí jako toporný neherec, což se ale ukáže být brilantní cestou k vyobrazení „duté kopačky“ Kenta. Sílu herců a jejich postav si tvůrci stále více uvědomují ve druhé sérii, kdy se už nebojí na celé epizody odbočovat od zpočátku dominantního Lassa, což ale na zábavnosti i emocionální působivosti seriálu nijak neubírá. Rebbeca například objevuje zvláštní kouzlo nové seznamovací aplikace, v níž si lidé pouze dopisují a neznají identitu ani vzhled toho druhého - to samozřejmě vede k nečekanému odhalení a setkání, ale především to opět mnoho vypovídá o 'standardních' seznamkách či aplikacích typu Instagram (alias o moderním centru lidského kontaktu) a o společenské zatíženosti na vzhled a veřejnou image. Tedy o zatíženosti na ty vlastnosti, které by se v ideálních případech měly krčit hluboko ve stínu vnitřních citů a ryzího charakteru.

Ted Lasso sbírá opravdu vysoká hodnocení na všemožných internetových databázích a zaválel i na nedávných cenách Emmy, což rozhodně není nepochopitelnou záhadou. Nakažlivý a příjemný humor, který američtí tvůrci elegantně přizpůsobili britské nátuře, nabízí salvu památných dialogů a hlášek, které zaručeně zvednou náladu. A jelikož se celý příběh opírá o protagonisty, kteří nic jiného než zvednout náladu a podpořit nepotřebují, je seriál skutečně povznášejícím a snad i hojivým zážitkem pro všechny unavené a bolavé duše v publiku. Kdo by to byl očekával od zámořské exkurze do špičkového evropského fotbalu, která papírově zaváněla parodií s prostým sportovním schématem „looseři na vzestupu“?

Emoce zde nezačínají ani nekončí na trávníku, nýbrž v srdci každé originální postavy, z nichž žádná nezůstává černobílá a každá má i po necelých dvou sériích (tedy 22 epizodách po přibližně 35 minutách) stále kam směřovat a čím překvapovat. A vy byste měli být u toho i tehdy, pokud vám fotbal vůbec nic neříká.