Recenze: Nový Candyman vkusně navazuje na přehlíženou hororovou klasiku z 90. let a podporuje hnutí Black Lives Matter

Mladý výtvarník Anthony (Yahya Abdul-Mateen II) má pocit, že jeho kariéra stagnuje a on potřebuje nový impuls, aby mohl pokračovat v tvorbě. Jednoho dne mu kamarád odvypráví tragický příběh o muži s hákem a proč začal vraždit. Anthony je legendou o Candymanovi fascinován a začne pátrat po dalších okolnostech. Jeho obrazy najednou získávají temný nádech a postupně se na nich začíná objevovat jediná tvář...

Nový Candyman v režii Niy DaCosty (Little Woods) v žádném případě není remakem toho původního z roku 1992, ale jeho volným pokračováním. Fakticky jde dokonce už o čtvrtý díl série, dvojku a trojku se ale tvůrci tohoto sequelu rozhodli ignorovat (podobně jako třeba David G. Green ve svém tři roky starém Halloweenu), takže jeho děj navazuje přímo na první film, jenž si v jistých kruzích hororových fanoušků vysloužil kultovní pověst.

Originální Candyman, jehož natočil Bernard Rose podle povídky hororové legendy Clivea Barkera (Hellraiser), vyprávěl o novinářce (Virginia Madsen), která začne pátrat po původu městské legendy o děsivém muži s hákem místo pravé ruky, jenž zabije každého, kdo při pohledu do zrcadla pětkrát za sebou vysloví jeho jméno. Roseův snímek vynikal poměrně unikátní temnou atmosférou, která hodně těžila ze zasazení velké části děje do bezútěšného prostředí černošského ghetta, v němž se historka o vraždícím strašákovi nejvíce šířila. Velmi působivá byla rovněž skvělá hudba Phillipa Glasse, která ponurý a depresivní tón filmu ještě umocňovala.

Tvůrcům tohoto filmu v čele s režisérkou se podařilo vybudovat atmosféru téměř identickou, na původní příběh navázat vcelku vychytralým způsobem (překvapivým využitím jedné z vedlejších postav z Roseova díla) a jednoduchou mytologii z jedničky dále rozvíjet (byť ne úplně neprůstřelným způsobem).

Stejně jako originál ani tento film nestaví napětí a děs na hloupých lekačkách, ale na postupném rozkrývání strašidelných událostí, pozvolné gradaci scén a režijní a inscenační invenci (viz stylové animované flashbacky, využívání odrazových ploch, pomalu odjíždějící kamera při jedné z vražd atd.). Candyman (nový i starý) je v jádru sice slasher, takže při scénách vražd a úmrtí se rozhodně nešetří krví a brutalitou, oba snímky ale cílí na trochu náročnější publikum, jemuž ke kvalitnímu hororovému zážitku nestačí, když se občas někomu efektně podřízne hrdlo nebo když někdo či něco na někoho „nečekaně“ vybafne.

Jedním z producentů filmů byl i známý scenárista, režisér a lidskoprávní aktivista Jordan Peele (Uteč, My). Proto není nikterak překvapivé, že snímek chce kromě ústřední žánrové roviny fungovat i jako kritický sociální komentář podporující zejména hnutí Black Lives Matter. Bělošští policisté jsou zde vykresleni jako nelítostní vrazi (nevinných) černochů. A ti tudíž potřebují svého mstitele, který zjedná spravedlnost. Z hlediska ideologického vyznění tak nový Candyman zachází dál než ten původní, který na myšlenkovou rovinu tolik netlačil.

Aktuální Candyman není tak dobrý jako ten první, protože stín svého předchůdce ničím zásadně nepřekračuje – např. nemění žánr jako Vetřelci, ani významně nezvětšuje měřítko jako některé dlouhodobě velebené sequely (Kmotr 2, Impérium vrací úder, Terminátor 2 aj.). Originálu však ostudu v žádném případě nedělá. Naopak jde o překvapivě důstojného a vkusného nástupce a o jeden z nejlepších dosavadních letošních hororů.

Hodnocení: 70 %