Recenze: Roztomilý batolecí byznysmen je zpět, ale z jeho hašteření bolí dospělé publikum hlava

Na Mimi šéfa z roku 2017 mám víceméně pozitivní vzpomínky. Originálně vystavěný příběh o nebeské společnosti BabyCorp, která na Zemi posílá své batolecí absolventy v záležitostech byznysu a obchodování, totiž celkem zvládl záludný problém mainstreamových animáků a svým obsahem neurazil ani nejmenší děti, ani jejich dospělý doprovod. Svědomitý Mimi šéf Ted, v angličtině skvěle namluvený Alecem Baldwinem, prožil v prvním dílu zábavné dobrodružství se svým „pozemským bratrem“ Timem, k jehož rodině byl oficiálně přidělen, a navzdory původní rivalitě se z nich stali dobří přátelé.

To ale v pokračování s názvem Mimi šéf: Rodinný podnik, které tento čtvrtek vstoupilo do tuzemských kin, úplně neplatí. Ted i Tim jsou nyní dospělí a zatímco první se naplno věnuje kariéře podnikatele, druhý žije šťastně se svou ženou a dvěma dětmi. Starší ratolest Tabitha je vcelku normální a navštěvuje školu pro nadané děti, ale batole Tina skrývá tajemství – je totiž tajným mluvícím špionem BabyCorpu, jenž musí odhalit a zastavit spiknutí, které souvisí s Tabithinou školou a jejím podivínským ředitelem Armstrongem (v originále Jeff Goldblum). Ten hodlá pomocí speciální mobilní aplikace udělat z dospělých stádo zombie a Tina použije úžasné zařízení z BabyCorpu, jímž otce Tima i strýce Teda promění opět v malé děti a vyšle je na záchrannou misi přímo do sestřiny školy.

Nové dobrodružství Mimi šéfa jako režisér znovu obstaral zkušený Tom McGrath, jenž stojí i za třemi díly Madagaskaru, a také na pozici scenáristy se stejně jako v jedničce ocitl Michael McCullers. Ten má na svědomí třeba nedávný Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená, tedy rodinný animák, jehož uvřeštěnost, chaotický pohyb a laciné vizuální vtípky jsem onehdy vstřebával jen velice těžko. A po zkušenosti s druhým Mimi šéfem nezbývá než konstatovat, že tento nový McCullersův neduh dosud neodezněl a nešťastně poznamenal další kdysi nadějnou sérii.

Na pohled je animovaná novinka jistě osvěžující a vynalézavá a režisér McGrath se snaží, seč mu síly stačí, aby bez ustání dynamicky rotoval prostorem a nenechal dětské publikum uvíznout ve statičtějších sekvencích. Každá vteřina projekce je napěchovaná nějakým vizuálním podnětem či dějotvorným prvkem, který má děti udržet ve stádiu bdělosti a culení. Na mysli mám teď především výrazné grimasy postav či soustavné vytváření kontrastu mezi jejich inteligencí v dospělosti a přetrvávajícími dětskými návyky – zlotřilý doktor Armstrong se například láduje sladkostmi i cukrem samotným, když mluví o svých ďábelských plánech na ovládnutí světa. To možná pobaví malé děti, ale jejich rodiče tím tvůrci leda otupí a navrch urazí jejich diváckou inteligenci.

S minimálním odstupem si nevybavuji jediný moment, který by mě dokázal

hlasitě rozesmát. V jedničce to přitom tvůrci zvládli jen vtipným vývojem vztahu mezi rázným batoletem a jeho odstrkovaným starším bratrem, popřípadě nápaditě zakomponovanými odkazy na klasická díla kinematografie (vybavuji si minimálně skvělou referenci na Indiana Jonese). V Rodinném podniku však takový humor či soustředěné vedení pozornosti takřka absentují a celý příběh je jen chaotickou změtí pohybu, která musí nejmladším divákům, ač právě na ně apeluje svou obrazovou stránkou, naprosto zamotat hlavu.

Mimi šéf totiž ochotně degradoval na úroveň filmových Mimoňů, kteří vznikli jen pro jejich roztomilý zevnějšek a žvatlání, což na děti působí jako magnet. V Rodinném podniku se sice alespoň v závěrečném aktu cílevědoměji směřuje za záchranou světa a za urovnáním vztahů mezi postavami, k čemuž došlo zmenšením Teda a Tima, ovšem styl komunikace s publikem je jen o něco málo duchaplnější než u žlutých popletů. A přitom tu existoval zřejmý potenciál – se superinteligentním batolecím špiónem na nepřátelském území školy si tvůrci mohli pohrát ve stylu vynikající Toy Story 3 a snaživý tatínek, který se znenadání ocitl v kůži desetiletého kluka, mohl prozkoumávat svůj vztah s dcerou ze zcela nové perspektivy. Tyto dvě základní a splývající dějové linie se ovšem střídají nazdařbůh a kromě několika originálních nápadů jen zběsile kvapí vpřed, na publikum nevytváří žádný morální či pocitový apel.

V podstatě jediné, co mi sledování zpříjemňovalo a co mě udržovalo v bdělosti, byl originální anglický dabing, o který však rodiče s dětmi v kinech pochopitelně přijdou. Baldwinův hluboký hlas už sice nekontrastuje s drobným tělem protagonisty tak vtipně jako v jedničce, ale stále se poslouchá náramně, a darem z nebes je pak Jeff Goldblum v roli Armstronga, který byl snad rozpohybován přesně podle osobitého herce a jeho hlasového projevu. A abych filmu úplně nekřivdil, k dobru mu mohu přičíst také jednu adrenalinovou akční sekvenci v ulicích města a dílčí poselství, že neustálé civění do mobilních telefonů dělá z lidí zombíky.

Jak jsem se ale na pokračování povedeného Mimi šéfa těšil a sliboval si nápaditou oddechovou zábavu, tak jsem nakonec z výsledku rozmrzelý a zklamaný. Namísto plynulého vyprávění je křečovitá snaha o příběh, což je o to zoufalejší, o co víc při sledování vzpomínáte na promyšlené a hloubavě koncipované animáky od Pixaru. Jistě, nové Příšerky s. r. o. v tomto případě nikdo neočekával a ani Madagaskar, za nímž režisér McGrath stojí, není úplně chytrou a soudržnou podívanou. Mimi šéf: Rodinný podnik ovšem na vyšší intelektuální ambice zcela rezignoval a jeho humor, sestavený především z vizuálního blbnutí bez hlavy a paty, je celkem smutnou výpovědí o soudobé hollywoodské představě „univerzální rodinné podívané“. Film, kde je hlavní padouch vyřízen přisypáním mentolek do šumivého nápoje, samozřejmě nelze brát vážně, ale trocha sebekontroly a uvážlivých tvůrčích rozhodnutí by v tomto případě vůbec neuškodila.

Hodnocení: 35 %