Jako malého jej údajně sexuálně zneužíval vlastní dědeček. Film o londýnském sériovém vrahovi vám navodí husí kůži i pocit na zvracení

Michael Harte, tvůrce slavné kriminální dokumentární mini-série Od koťátek pracky pryč! Hon na internetového zabijáka, se na Netflixu objevil se svým dalším dílem. Tentokrát se jedná o biografický dokument popisující řádění nechvalně slavného londýnského vraha 70. a 80. let. Paměti vraha: Případ Nilsen trvají sice necelou hodinu a půl, odnesete si z nich ale tolik emocí, že budete mít pocit, jako byste zhlédli oscarový thriller.

Dennis Nilsen byl londýnský sériový vrah skotského původu, jenž podle své výpovědi zavraždil dvanáct mladých gayů. V té době byla homosexualita ještě stále tabuizovaná a gayové museli svou orientaci před veřejností skrývat. Mnozí utíkali do Londýna ze svých domovů, aby zde začali nový život, našli si práci a ukryli se v davu. A právě toho Nilsen využíval. Jeho oběti byli kluci v rozmezí 14 až 27 let, kteří často neměli ani co jíst. Byli chudí, skrývali se před rodinou, nekomunikovali s ní a ve společnosti neměli mnoho přátel.

Nilsen je sváděl v nočních gay barech a s příslibem něčeho dobrého k pití a snědku je nalákal k sobě domů (rezidence na 195 Melrose Avenue). Tam si k sobě v průběhu pár let pozval devět chlapců, které následně připravil o život. Další tři pak pozval do svého druhého domu na 23 Cranley Gardens. S chlapci si přátelsky povídal, starostlivě se vyptával na jejich rodinu a přátele, opil je a nechal usnout. Ve spánku je poté uškrtil, někdy si dopomohl utopením. Podle jeho výpovědi následně těla údajně pečlivě omyl, oblékl do krásného oblečení a kochal se jimi. Když ho to přestalo bavit, tak se jich zbavil. Nejprve se pokoušel oběti pohřbívat pod podlahu, když ale přišel na to, že zapáchají, nasekal je do odpadkových košů, spálil na zahradě nebo je spláchnul do záchodu. To se mu stalo osudným.

Jednoho dne se totiž odpadní trubka v ulici, kde stál jeho dům, ucpala a když přijeli údržbáři, nalezli tam kusy lidských těl. Netrvalo dlouho a přišli na to, k jakému domu odpad patří. Nilsen svou vinu ani nepopíral a policistům se hned po cestě na stanici přiznal ke dvanácti vraždám. Následně do detailů povyprávěl svůj příběh, a dokonce popsal, kde vyšetřovatelé najdou doposud nespálené lidské ostatky.

Policisté Nilsena okamžitě označili za zrůdu a jeho případ se dostal do londýnského, potažmo světového tisku. Nilsen svou vinu ale popírá. Od začátku až do konce je dokument provázen vězeňskou audio nahrávkou, již Nilsen zachytil krátce před svou smrtí. V ní se vyjadřuje ke svým činům, jež byly podle něj zcela lidské, popisuje melancholickým tónem své dětství, které strávil v temnotě, a vysmívá se všemu, čemu my říkáme morální zásady.

Nilsen byl údajně jako malý utiskován svým okolím. Kvůli své orientaci neměl žádné přátele a jediný, kdo mu dával lásku, byl jeho pedofilní dědeček, který mu ukázal, co to znamená někoho milovat. Nad tím ale psychologové a vyšetřovatelé kroutí hlavou. Podle nich o tom neexistuje jediný záznam a Nilsenova osobní zpověď vyznívá spíše tak, že se snaží hledat monstrum v někom jiném než v sobě.

Dokument šokuje svou autentičností, kterou mu dodává skutečný hlas sériového vraha a jeho zpověď. Je také těžké si přiznat, jak moc byli lidé ještě nedávno nevyzrálí. Jak se totiž mohlo stát, že v takové metropoli zmizelo dvanáct mladých lidí a nikdo si toho nevšiml? Oběti, které se štěstím Nilsenovi unikly, šly podle dokumentu na policii, tam se ale chlapci setkali s výsměchem vůči své orientaci a byli posláni bez výsledku domů. Uzavřeli se do sebe a o svém zážitku odmítali mluvit, dokud nepřišla řada na soud, jenž měl Nilsena odsoudit k doživotnímu pobytu za mřížemi. Něco takového mi přijde více než těžko uvěřitelné a policisté jsou podle mě spoluviníky. Dopustili, aby v jejich městě někdo vraždil lidi a kvůli své pochybné mentalitě a morální (ne)zásadě s tím nic nedělali.

Dokument se soustředí nejen na vyprávění vraha, ale také na výpovědi vyšetřovatelů, kteří se na případu podíleli. O případu promluví Nilsenova matka a potenciální oběti, které měly to štěstí a ze spárů vraha unikly s lehkými pohmožděninami na krku. Film je plný emocí a celý thrillerový dojem podporuje ještě retrospektivní kompozice. Začíná to nálezem těl v odpadu a následně se vracíte zpět o několik let a jste svědky vyprávění počátku Nilsenova běsnění, které se uzavírá jeho soudem.

Během sledování pocítíte návaly vzteku, zlosti, ale také znechucení. Budete otrávení nejen vrahem, ale také lidskou společností. Dennis Nilsen nebyl jen sériový vrah, ale také vypočítavý a manipulativní nekrofil, který své orientace využil, aby se uspokojil tím, po čem v životě nejvíce toužil – po pohledu na mrtvé mladé mužské tělo. I přes odporné téma, jenž dokument zpracoval, jej ale musím ohodnotit kladně. Co se týče zpracování, nemám mu moc co vytknout. Dle mého názoru z tohoto případu tvůrci vyždímali vše, co bylo podstatné. Vyprávění působí uzavřeně a smysluplně. Neuniknou vám prakticky žádné podstatnější informace a díky zvolenému tématu to navíc i rychle utíká.

Hodnocení: 80 %