Recenze: Dokument Zákon lásky se staví na stranu bojovníků za rovnoprávnost. Konzervativci v něm působí hloupě a děsivě

Zákon lásky je první samostatný celovečerní snímek Barbory Chalupové, autorky některých dílů dokumentární série Český žurnál a především spolurežisérky úspěšného a oceňovaného dokumentu V síti, v němž s Vítem Klusákem řešili téma internetových sexuálních predátorů.

Chalupové aktuální počin se na ploše devadesáti minut zabývá srovnatelně zásadním, palčivým a diskutovaným tématem - snahami lidskoprávních aktivistů v čele s iniciativou Jsme fér o uzákonění manželství pro všechny, tedy kromě heterosexuálních párů i pro ty homosexuální. Ty mohou aktuálně uzavřít pouze tzv. registrované partnerství, které však nedává dotyčným totožná práva jako klasické manželství (pozůstalý partner nemůže po zemřelém dědit, nebiologický rodič si nemůže osvojit partnerovo dítě, partneři nemají právo na informace o zdravotním stavu druhého, když je v nemocnici, nemají vdovský důchod atd.).

Režisérka se svým týmem několik let sledovala snažení zmíněné iniciativy o dosažení jejich cíle, počínaje sběrem podpisů na ulici, přes televizní debaty s názorovými odpůrci až po vypjaté diskuze v parlamentu, kde má dojít k rozhodujícímu hlasování. Hlavní tváří Jsme fér je aktivista Czeslaw Walek, protistrana, konzervativní a tradicionalistická Aliance pro rodinu, má ve svém čele dvojici Janu Jochovou a Jana Gregora.

Hlavní otázkou v případě tohoto filmu je, čím má vlastně ve skutečnosti být. Zda nestrannou a vyváženou observací, která dává oběma zúčastněným stranám stejný prostor a možnosti prezentace, či propagačním materiálem jedné z iniciativ (konkrétně Jsme fér a jejich boje za rovnoprávnost). Protože jakožto promo video snímek funguje velice dobře, jako nezaujatý dokument ale sotva průměrně.

Sama Chalupová se totiž nijak netají tím, že manželství pro homosexuální páry podporuje. Na tom samo o sobě není nic špatného, těžko ale lze přehlédnout, že z díla postoj autorky dost jasně vyzařuje. Předně v tom, že zastánci rovnoprávnosti jsou zde prezentováni v každém ohledu pouze pozitivně - jako oběti zastaralého diskriminačního systému, který nemalé skupině obyvatel brání v něčem, na co majoritní společnost má od nepaměti automaticky právo. A to i kdyby dotyční heterosexuálové, kteří chtějí uzavřít manželství, byli např. usvědčenými vrahy. Samozřejmě zazní i jeden z nejběžnějších argumentů, že manželstvím pro všechny nikdo o nic nepřijde, pouze tím část společnosti získá.

Zato názoroví odpůrci jsou vylíčeni nejednou dosti nelichotivě. Rozhodně netvrdím, že to byl Chalupové primární záměr, ovšem záběry na demonstrace či pochody neonacistů, fašistických domobranců a dalších podobně obskurních uskupení, která obvykle pouze pokřikují nepřijatelně nenávistná hesla a urážky, jsou tím nejjednodušším a nejokatěji se nabízejícím způsobem, jak konzervativce, ohánějící se zejména křesťanskými a tradičními rodinnými hodnotami (viz obvyklý argument o neschopnosti gay párů přirozeně zplodit dítě), v očích široké veřejnosti poškodit.

Na druhou stranu, výstupy Jochové a Gregora působí na první pohled autenticky a nezkresleně, čili v tomto ohledu snímku nelze výrazně křivdit. Jana Jochová původně měla mít v dokumentu více prostoru, tvůrci ji ale nakonec umenšili poté, co v televizi řekla, že kdyby její dítě bylo homosexuální, chtěla by, aby zůstalo bez partnera. Nebyla také ochotná vystupovat na kameru civilně v běžných situacích a ukázat své soukromí, ale chtěla pouze poskytnout rozhovor, na čemž ovšem film není postaven.

Samostatnou kapitolou jsou pak pasáže z poslanecké sněmovny, z nichž utkví proslovy některých skalních odpůrců navrhovaného zákona, zejména pak předsedy SPD Tomia Okamury, Jaroslava Foldyny či Lubomíra Volného. Jejich otevřený odpor vůči dané sexuální menšině je v lepším případě směšný, v tom horším až děsivý. A jejich argumenty vesměs hloupé, trapné a ubohé. Tím patrně nejčastějším je pak klasický argumentační faul, který má v první řadě za úkol vyděsit dosud nerozhodnuté občany a voliče: Když dovolíme manželství homosexuálům, komu ho povolíme příště - polygamistům, pedofilům či třeba zoofilům? Kde až to skončí? Tento faul je popsaný v učebnicích rétoriky jako argumentace kluzkým svahem.

Zákon lásky určitě obstojí jako letmé seznámí s komplikovanou problematikou, která dlouhodobě rozděluje společnost. Lidem, kteří se o něj alespoň rámcově zajímají, bohužel příliš nových podnětů či témat k diskuzi nenabídne. Mohlo by se zdát, že jsem ke snímku přehnaně přísný a že mu některé věci vytýkám neprávem. Skutečnost je taková, že jsem chtěl pouze poukázat na to, čím tento film doopravdy je a v jakých rovinách funguje (a naopak).

Příznivci manželství pro gay páry film dozajista ocení, protože jde jejich zájmům neskrývaně na ruku. Jeho odpůrci ho pravděpodobně budou nenávidět a označovat za "neomarxistickou homosexuální propagandu". A možná je i (znovu) utvrdí v jejich názoru, že svět řídí levicoví radikálové, kteří všem chtějí určovat, jak mají žít. Pravdu budou mít svým způsobem obě strany, individuální postoje k filmu se tedy pak budou odrážet hlavně od toho, k jaké straně barikády se kdo řadí. Za sebe dávám najevo svůj názor mírně nadprůměrným procentuálním hodnocením.

Hodnocení: 70 %