Zapomeňte na hady v letadle, s upíry je ve vzduchu teprve ta správná legrace

Netřeba si nic nalhávat. Filmová tvorba Netflixu za tou seriálovou zatím značně pokulhává a až na několik výjimek jde obvykle o kousky, které bychom v případě klasické "mám za to platit v kině" distribuce pravděpodobně přešli bez zájmu. Bohužel se zpravidla i velké a nadějné projekty jako Armáda mrtvých či 6 underground: Tajné operace vyprofilují coby (a to ještě v tom lepším případě) pouhé odlesky dobrých blockbusterů.

Akční hororová novinka Krvavě rudé nebe, která vznikla v německo-americké koprodukci s velkou českou stopou (většina filmu se natáčela u nás), nemá podobné měřítko ambicí. Což má dvě výhody. Divák tolik neočekává a jisté rezervy lze vzít na milost. A jakkoli se dá snímku ledacos vyčíst, nelze mu naštěstí upřít to nejdůležitější - dobrý výchozí nápad.

Netflix sice v oficiálním popisu záhadně uvádí "Letadlo kdesi nad Atlantikem unesou teroristi a žena, která cestuje se synkem a trpí záhadnou nemocí, kvůli tomu musí odhalit svoje temné tajemství," podstata problému ale tajemstvím není. Že je žena upír dávno propálil plakát i trailer a netřeba proto našlapovat okolo. Ostatně by to byla i škoda, neboť ono nezvyklé žánrové propojení je největším důvodem pro to, aby divák vydržel až do konce.

První třetina totiž klopýtá. Kladní hrdinové nejsou natolik zajímaví, aby byli dostatečným argumentem pro další sledování a celkově se zpočátku nejeví tenhle nepříliš šťastný let jako něco, co by si zasloužilo větší pozornost. Poté ale nastoupí na scénu záporáci. A konečně začíná být legrace. Jsou snadno identifikovatelní, osobití, typově dobře obsazení, zkrátka je najednou na co koukat. A když přijde zlom v podobě "když ublížíme rukojmím, to přece ničemu nevadí", je v tom onen nápad. Čemu by normálně vadila trocha krve? Inu, když máte na palubě upírku, která se ze všech sil snaží kvůli svému synovi držet chutě na uzdě, může být i jedna kapka osudovou chybou.

Najednou se relativně tradiční drama promění v gradující hru kočky s myší, kdy s přibývajícími minutami nabírá dílo na intenzitě. V zásadě, pokud bychom mluvili o struktuře, lze vnímat Krvavě rudé nebe jako duchovního nástupce klasiky Od soumraku do úsvitu. V obojím případě platí, že je film rozdělen na dvě poloviny, kdy ta první se hlásí v tomto případě k příběhům o teroristických útocích (u Roberta Rodrigueze to byla gangsterka), aby se v druhém dějství vše překlopilo do krvavé naháněné, kdy si nikdo nemůže být jistý svým osudem. Krvavě rudé nebe se sice nemůže opřít o stylové dialogy, jaké měl Rodriguez k dispozici od Quentina Tarantina, ale rozhodně filmu nechybí v druhé půli tah na branku, výborné masky (leč bezostyšně vykradené z 30 dní dlouhá noc) a masakr, jaký tu od zmíněné vybíjené ve strip baru Titty Twister snad nebyl (rozhodně ne s takovým množstvím lidí).

Přestože není Krvavě rudé nebe zdaleka tak dobře promazaný stroj, jak by se zasloužilo (kladní hrdinové jsou opravdu to poslední, co vás bude na tomhle kousku zajímat), coby žánrová jednohubka funguje pro svou finální třetinu film takřka dokonale. Možná je škoda, že se autoři neodvážili - po vzoru zmíněného Od soumraku do úsvitu - snímek pojmout perspektivou teroristů, kteří nemají svůj den. Ale proč remcat - na Netflix prostě dobrý.

Hodnocení: 60 %