Novinka Jean-Claude Van Dammea dorazila na Netflix. Jde o další propadák, nebo se akční legenda vrací na vrchol?

Poté se tvorba Svalů z Bruselu přesunula na video, ale nemůžeme mluvit o vyloženém úpadku kariéry. Jednou za čas totiž vždy Van Damme přišel s kouskem, který si zasloužil pozornost fanoušků. Dramatické Peklo (2003), temný thriller Až do smrti (2007), působivá sebereflexe JCVD (2008), překvapivě použitelný návrat Univerzálního vojáka (2009 a 2012), Expendables (2012) a seriál Jean-Claude Van Johnson (2016). V hustotě celé filmografie posledních dvou dekád se to může jevit jako chabá výplň, pokud to ale porovnáme s tím, co předvádí za stejné období třeba Steven Seagal (o poslední dekádě Bruce Willise nemluvě), je fajn vidět, že se Van Damme stále snaží a dokáže i v "nižší cenové" najít nějaké ty silnější kusy.

Poslední žoldák od Netflixu má jednoznačně parametry dalšího takového projektu. Nejde o nějaké laciné bulharské béčko, ale poctivě zafinancovaný akčňák (natáčelo se padesát dní, takže žádná rychlokvaška), který se odehrává ve Francii a svou lokaci plně prodává, přičemž svou energií a pojetím připomíná akční výplachy z produkční stáje Luca Bessona. Což nemyslím jako negativum. Besson své portfolio postavil na dějově sice jednoduchých, ale vizuálně efektních a zpravidla dobře obsazených snímcích. A výrazné akci. Poslední žoldák nicméně Bessona nemá. Má Davida Charhona, který obstaral scénář a režii. A to je trochu problém.

Zápletka Posledního žoldáka se točí okolo (jak název naznačuje) posledního žoldáka, jemuž se přezdívá Kouř (JCVD). Ten kdysi utekl ze země a své mlčení vyměnil s vládou za imunitu pro svého syna. Ta mu nyní byla zrušena, s ní i renta, na scénu přichází zabijáci, pár podivínů z vlády, gangster nezdravě milující Zjizvenou tvář a Kouř, jehož syn nikdy nepoznal a který musí za pochodu vymyslet, jak ho ochránit a ještě se mu představit.

Příběh je taková ta klasická zmatená francouzská šílenost, která na diváka v krátkém sledu vychrlí několik zápletek a podzápletek, představí poměrně velké množství postav a chvíli trvá, než se člověk zorientuje. Charhon tím vesměs dobře ctí styl domácí kinematografie, vypravěčsky ale selhává v představení samotného hlavního hrdiny. Kouř je na začátku hrozně málo (jeho akční expozice je velmi zkratkovitá) a než se znovu vrátí na scénu, nahází film na diváka tolik jiných postaviček a informací, že to skoro otráví.

Naštěstí se po první hektické třetině zvolní tempo a v tu chvíli začne Poslední žoldák konečně i trochu dýchat. Pořád příliš snaživě, takže polovina vtipů nepadne na úrodnou půdu, a kdyby vypadla třetina postav, ničemu by to nevadilo, ale film přestane těkat z místa na místo a věci konečně mohou do sebe začít zapadat. Překvapivě hodně zábavy obstará samotný Van Damme. Není sice žádnou komediální střelou, ale hraní v rodné francouzštině mu evidentně svědčí a když už nemůže kouzlit vlastními silami, podá mu Charhon pomocnou ruku tím, že ho nechá po vzoru Terminátora imitovat jiné hlasy, případně mu znovu dopřeje taneček z Kickboxera.

Škoda jen, že to Charhonovi stejně nefunguje v akci, což je něco, co by se zmíněnému Bessonovi nestalo. Zpočátku je dokonce přímo nezajímavá (honičky v autě postrádají jakýkoli nápad, to samé platí pro úvod). Později se akční složka zlepší, často je ale bohužel patrné, kdy se před kamerou pere Van Damme a kdy za něj zaskakuje double. Na druhou stranu je třeba dodat, že několik nápaditějších / povedenějších momentů se najde. Jen jich zkrátka není tolik, kolik by člověk od akčního filmu čekal (když vzpomenu na stařičký Kontraband, kde Van Damme také spojil akci s komedií, to byly jiné hody).

Ve výsledku je Poslední žoldák ucházející akčně-komediální zábava, v níž obě složky fungují tak akorát, aby se divák vyloženě nenudil, ale současně nenabízí jedinou scénu, která by stála za citaci. Když ale vezmeme v potaz, kolik Van Dammeovi je (loni oslavil šedesátku), a že už dávno neplatí za hvězdu, je i "jen ok" něco, za co mohou být fanoušci jednoznačně vděční.

Hodnocení: 60 %