Recenze: Experimentální drama Lux Æterna známého francouzského provokatéra je velkou zkouškou divácké trpělivosti

Herečky Béatrice Dalle a Charlotte Gainsbourg si vyprávějí příběhy o čarodějnicích. Činí tak během pauzy na natáčení filmu, jehož tématem je právě čarodějnictví. Tvorba snímku se však postupně stále více komplikuje...

Tvorba málokterého současného filmaře je natolik kontroverzní a provokativní, jako ta, za níž je zodpovědný umělecky zaměřený režisér Gaspar Noé, jeden z čelních představitelů nové extrémní francouzské kinematografie (dále např. Bruno Dumont či Claire Denis). Jeho snímky bývají vizuálně silně, až extravagantně stylizované - využívá komplikované kamerové jízdy i dlouhé statické záběry, dělení obrazu, okázalý střih apod. Obsahově jsou zpravidla vysoce radikální a divácky náročné. Zabývá se tématy zločinu a trestu (Zvrácený), partnerskými vztahy a sexualitou (Love) či lidským jednáním v krajních situacích (Climax). Kvůli explicitním obrazovým výjevům sexuální a násilné povahy mívají jeho filmy obvykle v kinech nejvyšší diváckou přístupnost.

Noého dva roky starý středometrážní snímek Lux Æterna, jenž do našich kin dorazil až nyní, má vcelku zajímavou genezi. Společnost Yves Saint-Laurent si renomovaného tvůrce najala, aby pro ně natočil krátký film s tvářemi této značky (v úvodu zmíněné herečky, které hrají samy sebe), jenž by sloužil jako reklama. Dopadlo to tak, že Noé natočil padesátiminutový film, jenž je primárně kritickým a značně negativistickým pohledem do filmařského zákulisí.

Zatímco předchozí tři zmíněné Noého filmy mě dokázaly kombinací tématu s velmi specifickou a záměrně šokující formou výrazně zaujmout (debut Sám proti všem a tříhodinové Vejdi do prázdna jsem zatím neviděl), tentokrát jsem při sledování spíš než cokoliv jiného trpěl. A to je z uvedených titulů zcela jednoznačně nejkratší a ani neobsahuje nic, co by se dalo označit za nesnesitelné násilí, jako byly např. některé scény ze Zvráceného, nebo za kontroverzní zobrazení erotiky (viz např. detailní záběry ejakulace), jehož jsme byli svědky v Love.

Tady se ale ničeho skutečně dobrého, co by stálo za vidění, nebo inspirativního, co by mohlo vést k hlubšímu zamyšlení, nedočkáme (leda snad s malou výjimkou pár vložených citátů od významných spisovatelů a režisérů). Celý film je v podstatě jen o tom, jak spolu skupina filmařů (herečky, producent, režisér, komparzistky) na place něco řeší (detaily ohledně natáčení, problémy s jednou z hereček aj.), což vyvrcholí tím, že na sebe skoro všichni hystericky křičí.

Do zhruba čtyřicáté minuty je snímek ještě poměrně snesitelný a divák tak může mít stále naději, že se tvůrcům podaří ho nějak chytře a atraktivně završit, místo toho ale Noé rozjede nefalšovaný divácký teror, protože k neustálému řvaní přidá ještě do úplného konce filmu trvající intenzivní několikabarevné obrazové blikání. Na place se totiž z neznámého důvodu porouchají světla a nikdo ze štábu to není schopen zastavit. Šílenými světelnými efekty ovšem netrpí pouze postavy filmu, ale i divák. Kdo už od Noého něco viděl, ví, že podobně laděné a srovnatelně nepříjemné momenty v jeho filmech nejsou nic nezvyklého (závěr Climaxu byl na oči rovněž dost náročný). Ale tady je to už přes čáru a po chvilce skutečně k nepřežití - kdo dříve či později neodvrátí zrak (a přitom neoslepne), má můj obdiv.

Nepochybuji o tom, že někteří režisérovi ortodoxní příznivci či nenapravitelní milovníci artových bizárů budou z Lux Æterna nadšeni, jelikož (možná) budou schopni se na Noého autorskou vizi naladit a ocenit ji v celku i v detailech. Mně se to ale bohužel nepodařilo.

Hodnocení: 40 %