Recenze: Ulice strachu završuje trilogii zajímavým dějovým obloukem a přivádí ještě více maskovaných zabijáků

Ulice strachu je projektem, který znamená další posun v originální tvorbě Netflixu. Třídílná filmová série nabízí soběstačný příběh z pera spisovatele R.L. Stinea o prokletém městě, které se krčí pod nekonečnou sérií vražd a tajemných pověstí, směřujících až do poloviny sedmnáctého století. První část zavedla publikum do roku 1994 a po vzoru vyvražďovacích hororů osmdesátých let či popkulturního Vřískotu postavila skupinu dospívajících protagonistů před záhadné maskované zabijáky, konající údajně na povel dávno oběšené čarodějnice. Dvojka se vrátila do roku 1978 a vysekla poklonu Pátku třináctého, když svůj děj situovala do letního tábora, maniakálnímu vrahovi dala do rukou sekyru a poštvala jej proti bezmocným dětským obětem. Třetí část nyní směřuje až do legendami opředeného roku 1666 a pobožnou komunitu poprvé konfrontuje s nevysvětlitelnými vraždami, za nimiž stojí pakt se samotným ďáblem.

V recenzi na první část jsem přitom zmiňoval jisté a ne zcela patrné podobnosti se slavným románem Stephena Kinga To. Hrdinové v Ulici strachu sice nebojují s nesmrtelnou entitou, která na sebe bere podoby jejich největších nočních můr, jsou ovšem rovněž nedobrovolně postaveni proti hluboce zakořeněnému zlu, jež sužuje jejich 'prokleté' město a o němž existují velmi přesvědčivé historické záznamy. A k jehož definitivnímu odhalení a odvrácení je zapotřebí doslovný návrat do minulosti - ten obstarávají jednak obě pokračování, zavádějící diváka právě do těch časových období, o nichž postavy v první části informují, jednak pozůstatky bájné čarodějnice. Ty jsou čistě náhodou objeveny v prvním i druhém dílu, a kdykoli se jich někdo z hrdinů dotkne, otevře se v jeho mysli pomyslné okno do minulých událostí.

Trilogie tak vypráví velký přesahující příběh, a ačkoli se pokaždé mění prostředí i historická etapa, vyprávění sjednocuje jednoduchý detektivní motiv. A to se nejvíce projevuje právě v závěrečné části, která se první hodinu věnuje kýženému prapůvodu zla v historickém regionu, načež se vrací zpět do roku 1994 a posílá již plně informované postavy do rozhodujícího boje s protivníkem. Stejně jako klasičtí filmoví detektivové, také zdejší omladina musela nejprve zpětně vypátrat, kdo a proč vlastně vraždí, aby mohla zvolit odpovídající bojovou taktiku.

Zatímco předchozí dva díly však zároveň stavěly pomník nejen novodobému

odkazu Stranger Things, ale také vývoji slasheru ve druhé půlce dvacátého století, třetí část tento koncept víceméně porušuje. I v tomto případě se dočkáme charakteristické dějové kulisy, která tvoří jádro filmu a udává jeho dílčí příběh - tentokráte jde o novoanglickou osadu v polovině sedmnáctého století, evokující například nedávnou Čarodějnici. Mluva postav, obsazených pro smysluplnější provázanost totožnými herci, kteří vystupovali v předchozích částech, sice není archaická, ale je silně ovlivněna jejich náboženským přesvědčením. Objevují se první mrtví a uzavřenou komunitou se začíná šířit panika, již může zažehnat pouze identifikace viníka, jenž svým smrtelným hříchem seslal na vesnici ďáblův stín.

Černý Petr padne na mladou Sarah Fier, která byla spatřena při lesbických radovánkách s pastorovou dcerou Hannah - obě dívky ztvárňují herecké představitelky Deeny a Samanthy z '1994', Kiana Madeira a Olivia Scott Welch, mezi nimiž to v jejich časové linii rovněž romanticky jiskří. Takto znázorněná historická provázanost činů i postav v oblasti Shadyside pomáhá lépe chápat souvislosti mezi jednotlivými filmy, ale motivovaná je i čistě logicky. Podobně jako dvojka byla vzpomínáním přeživší účastnice letního kempu, návrat do roku 1666 se odehrává v hlavě Deeny, která na tehdejší události nazírá z perspektivy samotné Sarah Fier a odhaluje celou pravdu - to ona totiž v současnosti třímá pozůstatky oběšené Sarah, o nichž se dozvídáme, že byly po její smrti začarované, aby nálezcům ukázaly holá fakta.

Očekávaná návštěva sedmnáctého století je tedy pouhým hodinovým flashbackem, který znázorní počátek prokletí Shadyside a dá hrdinům v současnosti jasnou představu o charakteru zla - tedy opět podobné schéma, které ve zmiňované novele využil k vysvětlení původu 'To' také Stephen King. A byť je daná kulisa přitažlivá, mnoho originálních hororových momentů bohužel neobsahuje. Navzdory četným zábleskům krvavého násilí se totiž znovu ukazuje, že tvůrci nemohli na Netflix doručit veskrze dospělý horor. Ano, atmosféra je temná a neutěšená, ovšem z poněkud jiného důvodu, než režisérka Leigh Janiak jistě zamýšlela - film je totiž temný doslova, a orientace i v bezprostředním prostoru je pro diváka nevýslovně obtížná. Co naplat, že snímek disponuje syrovými záběry, které nejsou pro tvorbu Netflixu úplně běžné, když z nich ve finále skoro nic nevidíme?

A stejný problém víceméně přetrvává i po přesunu do roku 1994, kdy se vrací povědomý koncept slasheru a skupinka odvážných se v opuštěném nočním supermarketu hodlá postavit nadpřirozenému zlu i jeho lidskému původci. Jakkoli je příběh trilogie v součtu promyšlený a celkem inovativně zapojuje přesahující seriálové vyprávění, klasické hororové vzorce či sjednocující motiv detektivního dětského pátrání, jeho provedení nabízí jen velmi málo svěžího větru a kreativity. Možná druhý díl, absorbující pohodovou sedmdesátkovou muziku a jeden charakteristický hororový rukopis, zanechal dojem soustředěné režisérské vize. Trojka se krátce za polovinou láme a z ryze depresivního 'inkvizičního' hororu přeskakuje spíše k náladě Stranger Things, přičemž takový přechod evidentně vyvažuje soustavným tlumením světla.

Ulice strachu - 3. část: 1666 srozumitelně uzavírá ambiciózní trilogii, s níž Netflix dokazuje, že chce vytvářet obsah pro zažrané filmové nerdy a cinefily. Podobně jako první část však trpí nevyváženým formálním uchopením a nenachází pevnou cílovku, která by tento průsečík různých žánrových inspirací mohla přijmout skutečně bez výhrad. Vedení divácké pozornosti napříč jednotlivými filmy je sympatické a důmyslné a nenechává na pochybách, že knižní předlohy mohou skýtat opravdu záživné a podnětné čtení. Trojka však oproti oběma předchůdcům, kteří lépe objali retro atmosféru a lépe fungovali jako zcela samostatné příběhy, nemá příliš srovnané priority - potenciálně hutná a atmosférická pasáž z roku 1666 se utápí ve tmě a závěrečný masakr v obchoďáku, rovněž temný a místy chaotický, zaostává za podobně laděným finále jedničky. Je ovšem minimálně pozoruhodné a příjemné, že namísto další pubertální série se tvůrci vydali cestou tří celovečeráků, která se jeví přeci jen originálněji a možná i progresivněji. Za ztracený čas Ulici strachu nepovažuji ani v nejmenším.

Hodnocení: 65%