Recenze: Ulice strachu míří v druhé části do kulisy, kterou milovníci hororového žánru ocení

Ulice strachu je navíc sympatická tím, že si klade nemalé ambice a jakkoli v nich nenachází přímo stabilní výsledek, rozhodně nabízí obstojnou žánrovou zábavu. První díl, který trefně popsal ve své recenzi kolega Lamps, se zajímavě přesouvá od Vřískotu (pravidla popírající úvod) přes Halloween (maniak utržený ze řetězu) po dětský dobrodružný horor v duchu hitů To a Stranger Things. Není to hladká kombinace, což je na tempu prvního filmu nejednou znát, ale každá složka si své místo ve struktuře nakonec obhájila a prázdnost postav (minimálně některých) vyvážilo sympatické obsazení.

Našla se samozřejmě ale. Tlačenost kontroverzní romance je čistě otázkou vkusu (a rozčiluje spíše tím, že tohle téma se teď jeví být zkrátka všude), zato dějové zázemí jak z Příběhů ze záhrobí ztrácí své kouzlo, když jsou klíčové okamžiky minulosti odhalovány tak, že někdo náhodou spadne na správné místo. Velký plán se tu zkrátka bere hlavně na první dobrou a chybí mu potřebná drobnokresba. Ale v prvním dějství to nakonec tvůrci uhráli.

Ulice strachu - 2. část: 1978 stojí na obdobných základech. Jak vratkých určuje divákova láska k žánru a ochota mhouřit oči tam, kde příběh staví efekt nad logiku. Odvážná je ochota vystřídat většinu hrdinů a potěší odpovídající prostředí v podobě letního kempu. Podobná klasická kulisa se současně může autorům pěkně vymstít a i druhá Ulice strachu nelogicky naráží na vlastní nastavená pravidla - mezi táborníky jsou sice i malé děti, ty ale přirozeně umírají mimo záběr. Většinu času naštěstí druhá část Ulice strachupřipomíná to, proč se stal Pátek třináctého kultovní záležitostí.

Má totiž své neodmyslitelné kouzlo prostředí, kde všichni působí otevřeně vystaveni krutému osudu. A jakkoli druhý díl postrádá vyloženě nápadité mordy, nabízí slušný bodycount. Jen se na něj o něco déle čeká, což je naštěstí vyváženo lepším vykreslením většiny postav. A protože už se nemusí hrát na tajemno, jakmile se šlápne do vrtule, film nestagnuje.

Je každopádně obtížné se pro Ulici strachu (pro kterýkoli díl) obecně nadchnout. Režisérka Leigha Janiak není žádný břídil (žánrové ostruhy si vysloužila režií několika epizod Vřískotu), zároveň ale nikdy nenatočí scénu vyloženě nápaditě. Bylo by zajímavé sledovat, co by s podobnou látkou dokázal například Alexandre Aja. Janiak je rutinér, ale i tahle meta zajišťující ucházející zábavu není zdaleka tak běžná, jak by měla.

S příchodem finále pak splňuje dvojka, co je jí předurčeno - není tu skutečný začátek ani konec. Jen část skládačky, která čeká na poslední dílek. Ten je již na Netflixu k dispozici a jeho soud nechám zpátky na Lampsovi. Za sebe mohu říci, že druhý díl využil téma i prostředí ze všech třech dílů nejlépe a současně se nejméně zamotal do příliš laxně nastavených pravidel svého světa. A za to mu oproti jeho bratříčkům přihodím v hodnocení 10 % navíc.

Hodnocení: 70 %