Recenze: Annette - přesně takové to "umění", díky němuž člověk začne nesnášet umělecké filmy

Úvodní popis může znít pro 'jeden z nejočekávanějších snímků letošního roku' poněkud obyčejně. Čím si tedy Annette zasloužila takovou pozornost? Je dílem oceňovaného francouzského režiséra Leose Caraxe (Holy Motors), který je oním druhem autora, u jehož filmů nadšení cinefilové zkoumají odkazy, symboliku, druhé plány, nekonvenční přístup k řemeslu a tak podobně. Ve zkratce: i pro vnitřní vyprázdněnost najdou geniální tvůrčí opodstatnění. Jakkoli bych to asi neměl úplně přiznávat - přeci jen se psaní filmu věnuji cca dvacet let - s Caraxovou tvorbou se celoživotně míjím. Až do Annette jsem neviděl minutu žádného jeho filmu. Do jisté míry jsem to ale považoval za výhodu. Annette je totiž označována jako nejdiváčtější, má americké (a tedy pro nováčka přístupnější) obsazení a i téma muzikálu je jasně definované ve svém základu. A výsledek je jednoznačně osobitý.

Je nezpochybnitelné, že Carax má přístup, který se neomezuje konvenčním myšlením. Protože ale k němu coby tvůrci nemám žádný osobní vztah a nevnímám ho jako "nevyzpytatelný enfant terrible francouzského filmu" (jak byl popsán u textu pro MFF KV), výtvor geniální mysli v Annette nevidím.

Neříkám, že v Annette není nic dobrého. "Divadelní" muzikálový úvod a závěr, v němž se s diváky vítají / loučí herci, pěkně rámují celou jevištní estetiku, která provází většinu filmu a scény mají ohromně sympatickou energii. Herci do svých rolí dávají celou dobu maximum, přičemž Adam Driver a Simon Helberg mají ve filmu minimálně jednu herecky opravdu fantastickou scénu (Driver prožije působivý 'meltdown' na jevišti, Helberg ohromní prvním sólem s poletující kamerou). Marion Cotillard zůstala spíše v pozici symbolické okrasy, leč zase disponuje největším pěveckým talentem.

Ocenit je třeba i řadu dlouhých scén bez střihu, což je jedna z nejsložitějších filmových disciplín vůbec. Ještě bych za sebe zmínil, bez dostatečného pitvání (šlo by o spoiler), holčičku na konci (herectvím i zpěvem). A tím... pro mě pozitivna končí. Zbytek je podivně vyprázdněná, v motivech se neustále opakující, vizuálně ucházející a odtažitá nuda s nezdravě dlouhou stopáží.

Jak už jsem v úvodu naznačil, příběh je velmi jednoduchý. Takovéto "dva se potkali, pak jednomu přestalo přát štěstí a svým žárlením na toho druhého vztah zničil". A ono v Annette vážně o moc víc není. Kromě dcerky Annette (odtud pramení název filmu), která sice svou nezvyklou formou splňuje ono pomyslné myšlení mimo rámec, které je tak oceňováno u nekomerčních tvůrců, ale výsledná pointa jejího svérázného pojetí už banálnější být nemohla. Driverova postava je navíc tak přehnaně tragická, až se k ní těžko vytváří jakýkoli vztah. Sice odpovídá pompéznosti operních dramat, ale ani její veškerá zloba světa nestačí na minutu s přirozeně lidským Helbergem. Nemluvě o tom, že mezi Driverem a Cotillard zkrátka není potřebná chemie.

Za největší zklamání každopádně považuji muzikálovou část. Možná je jednoduchost a repetitivnost textů nějakým sofistikovaným záměrem, jemuž nerozumím. Coby 'běžného' diváka mě každopádně nebaví písně postavené na dvou/třech větách, které se x minut opakují dokola. Abych to vysvětlil v praxi, následuje kompletní přepis songu "We Love Each Other So Much":

We love each other so much
We love each other so much
We're scoffing at logic
This wasn't the plan
We love each other so much

We love each other so much
We love each other so much
Counterintuitive, baby
And yet we remain
We love each other so much
Counterintuitive, baby
And yet we remain
We love each other so much

We love each other so much
We love each other so much
So hard to explain it
So hard to explain
We love each other so much

We love each other so much
We love each other so much
Speak soft when you say it
Speak soft when you say
We love each other so much
Speak soft when you say it
Speak soft when you say
We love each other so much

So much (So much)
So much (So much)
So much (So much)

V kině jsem se kvůli tomu cítil pravidelně otrávený, protože zpravidla mají písně opravdu dobrý ústřední motiv a zkraje vždy umí zaujmout. Když se ale prakticky ze všech čísel vyklube jen nekonečný refrén, byla to pro mě ve výsledku frustrující parodie na muzikál (Což... byl možná Caraxův záměr?).

Abyste mě nechápali špatně - koncept Annette se mi líbí. Přijde mi lákává představa přiznaného divadelního představení, které využívá pro posuny scén a postav filmové prostředky. Herci do toho skutečně dávají, co mohou. A dílčí nápady mi připadají lákavé a baví mě o nich přemýšlet. Ale celek za mě nefunguje. Jestli si takhle artoví umělci (a diváci) představují kvalitní muzikálové drama, budiž jim přáno. Já osobně budu raději "komerčnější děvkou" a dám si znovu Moulin Rouge (2001), kde je sice taky základ neoriginální, ale dílo mi dovoluje jít s postavami a prožívat jejich radost i smutek. Tady jsem necítil nic, kromě potřeby si neustále kontrolovat hodinky, kolik že ještě musí utéct času, než konečně přijde ono očekávané finále.

Hodnocení: 30 %