Luca je pravou letní podívanou, která sice nesrší humorem ani akcí, na prázdniny ale naladí dokonale

Luca je běžným, dospívajícím klukem, který spokojeně žije se svými rodiči a babičkou v jejich osadě. Na tom byl asi nebylo nic netradičního, kdyby ovšem nešlo o osadu pod mořskou hladinou a jejími obyvateli nebyly mořské příšery. Ono označení příšery je asi dosti urážlivé, na druhou stranu, pro Lucu a jeho blízké jsou lidé zemskými příšerami, takže si asi nemají co vyčítat. Luca doma pomáhá, každý den vodí rybičky na pastvu a dny tráví jejich hlídáním, což je poměrně nuda. Když se tedy náhodou setká s dalším podmořským klukem jménem Alberto, je hned o úžasné letní dobrodružství postaráno.

Alberto se totiž do všeho vrhá po hlavě, sbírá lidské věci a žije na souši. Pro Lucu, kterého jeho přespříliš ochranitelští rodiče na pevninu nepouští, je to šok. Nejen, že má rázem kamaráda, se kterým začíná trávit většinu svého času, ale zjišťuje, že na souši může bez problému dýchat, jeho podoba mořského tvora se po usušení mění na lidskou a že nejlepším vynálezem lidí je Vespa. Kluci se do tohoto dopravního prostředku okamžitě zamilují a zkusí si postavit vlastní. Po několika nezdařilých pokusech se jim ale jasné, že si budou muset pořídit Vespu skutečnou. A kde jinde k ní přijít, než v nedalekém lidské městě? Luca i Alberto by se do města asi normálně neodvážili, ale poté, co praskne Lucovo tajemství o tom, kam každý den mizí, rozhodne se utéct z domova a vydat se do nedalekého města Portorosso. Věří totiž, že tam se za ním rodiče nedováží a když se jim podaří získat i skutečnou Vespu, bude vyhráno!

Má to ale háček, ani jeden z nich neví nic o lidech ani o jejich životě. Téměř okamžitě, jakmile se do města dostanou, je čekají potíže. Naštěstí jim z nich pomůže místní dívka Giulia, podivínka z velkého města, která tu tráví každé prázdniny u táty. Mezi místní děti tedy nikdy úplně nezapadla a jejím úhlavním nepřítelem je zdejší vejtaha Ercole, který si myslí, že mu patří město a ke smůle obou kluků, drandí městem na nádherné rudé Vespě. Trojice dětí se rychle spřátelí a rozhodnou se společně přihlásit do každoročního závodu Portorosso cup, ve kterém se soutěží o finanční odměnu, která by klukům umožnila si koupit Vespu. Závodí se v jízdě na kole, plavání a pojídání těstovin. Děti tedy musí nejdříve získat peníze na přihlášení do závodu od Giuliina táty a začít trénovat jednotlivé disciplíny. Na Alberta připadly těstoviny a na Lucu kolo, plavání je totiž pro oba vyloučeno. Pokud totiž obyvatelé Portorossa něco nesnáší, jsou to mořské příšery, které se snaží už roky najít a ulovit. Udržet svou pravou identitu v tajnosti, se tak ukáže tím nejtěžším úkolem.

Poslední dva snímky studia Pixar Frčímea Duše se nesly na poněkud pochmurnější vlně a stavěly na velké dávce emocí. Luca není výjimkou. Ačkoli by se mohlo zdát, že Pixar ve své novince vsadil na klidnou jistotu, ničím nezaujme a jedná se o jednorázovou letní podívanou, není to tak úplně pravda. Emoce totiž snímku rozhodně nechybí. Pravda Luca není tak dynamický, akční a zábavný jako například konkurenční snímky Raya a drak nebo Rodina na baterky, ale rozhodně mu nechybí nápad, originální příběh a povedená letní nálada, která musí u každého vyvolat vzpomínky na léto, prázdninová dobrodružství, moudrost našich prarodičů a nezapomenutelná dětská přátelství. Luca se totiž nese přesně v duchu letních dětských snímků a seriálů, na kterých řada z nás vyrostla jako My holky z městečka, Ať žijí duchové, Pětka s hvězdičkou, Prázdniny pro psaneboPáni Edisoni. Je tu sluníčko, chvíle u vody, neplechy, bláznivé nápady, kouzla, dětské sny a touha po poznání.

Ano, nikdo tu s nikým nebojuje, nic tu nevybuchuje a smíchy se za břicho popadat nebudete, ale je na co se dívat. Luca má silné momenty (otázky dětské přátelství, zrady a dospívání), vtipné momenty (když se Lucova maminka snaží mezi lidskými dětmi najít to své zvolí velmi netradiční metodu), ale i napínavé (finále závodu na kole je dynamické až dost). Luca je klidnější snímek, který se nese na prázdninové vlně, což mi rozhodně sedí víc než nějaké ukřičené dobrodružství, které jen aby udrželo děti u obrazovky, přeskakuje z jedné akce na druhou, hlavně šokovat a nenudit.

Výprava snímku totiž dokáže tohle všechno vyvážit. Italské pobřeží je ztvárněno vskutku reálně, je vidět že si animátoři dali tu práci před natáčení provedli několik cest na Italskou riviéru a pobřeží i městečka kolem něj si projeli. Stejnou péči ale animátoři věnovali i světu pod hladinou. Lucova osada má vše, co ta pozemská, jen místo slepicím se sype krabíkům a na polích místo obilí rostou mořské řasy. A i mořské příšerky jsou originální. Mají mnoho společných rysů, ale přesto každá vypadá jinak (jsou to takoví podmořští draci) - mají odlišné rysy obličeje, jiné barvy, které jsou v různých odstínech mořských vod, ale jejich podoba záleží i na tom, v jakém moři či hluboce žijí. Například Lucův hlubinný strýček připomíná se svítícíma očima a polo průhledným tělem velkotlamovce. Těla mořských tvorů jsou pokryta blyštícími šupinami, vlasy ve tvaru malých ploutviček se vznáší jako lidské vlasy ve vodě a oblečení mají z mořských chaluh. A přeměna do lidské podoby je také úžasná, pěkně postupná a detailní, jak když se na Iron Mana skládá jeho brnění, jen opačně. Každopádně nejpovedenější jsou právě přeměny mořských a lidských podob, kdy na kluky vystříkne i to nejmenší množství vody. U toho se animátoři vyřádili, přeměna těla jako takového byla určitě výzva, natož přeměny jen některých částí jejich těl, které právě zasáhla voda.

Děj se odehrává na Italské riviéře v 50. nebo 60. letech minulého století a celý snímek je jednou velkou poklonou Itálii a jejím obyvatelů. Je vidět, že režisér snímku Enrico Casarosa na italském pobřeží trávil své prázdniny. Je tu totiž všechno – přímořská skalní městečka, průzračné třpytící se moře, italská populární hudba i opera, pizza, bagety, zmrzlina, prádlo pověšené mezi domy, těstoviny, Marcello Mastroianni, Pinocchio, amfiteátry i Leonardovy létající stroje. Giulinin kocour se dokonce jmenuje Machiavelli! A pokud by se vám zdálo, že podoba hlavních hrdinů jako by z oka vypadla postavám z krátkého snímku La Luna, tak nejde o náhodu. Autorem Luny je právě Enrico Casarosa, pro kterého je Luca prvním celovečerním snímkem.

Za mě je Luca po dlouhé době animákem, který mě pohladil po duši. Je to přesně ten typ snímku, který potěší a nepotřebuje k tomu nic jiného, než sluníčko a dětské srdce, zvědavost a dětskou fantazii. U Lucy se nebudete nahlas smát vtipům, ale budete se spokojeně usmívat, protože budete vzpomínat na vlastní prázdninové zážitky a kamarády, se kterými jste je prožívali. Tato nostalgie je tu velkou skrytou hodnotou. Dětem asi nic neřekne, ale bavit se určitě budou, minimálně ty starší.

Hodnocení: 90 %