Recenze: Komedie Matky spíše než smích vyvolává depresi. Diváky od rodičovství spolehlivě odradí
Čtyři nejlepší kamarádky se v současném Česku různými způsoby potýkají s mateřstvím a partnerskými vztahy. Sára (Hana Vagnerová) si začala fotit zadek, díky čemuž se stala hvězdou sociálních sítí. Po narození prvního dítěte však její naivní a zromantizované představy o rodičovství vezmou brzy za své. Hedvika (Petra Hřebíčková) má malého syna s bohatým podnikatelem (Jiří Langmajer), jenž je ale velký workoholik a na svou rodinu neustále nemá čas. Hedvika se tak nechá okouzlit mladým volnomyšlenkářským zpěvákem (Vladimír Polívka). Zuzana (Sandra Nováková) musí sama živit a vychovávat dvě malé děti, protože s jejich otcem (Václav Neužil) se rozešli. Eliška (Gabriela Marcinková) čeká první dítě se svým chápavým a obětavým přítelem (Štěpán Benoni). Život jí však komplikuje její přísná a povýšenecká matka (Zuzana Mauréry) a neustálé těhotenské nevolnosti, čímž trpí i její intimní život.
Matky jsou zjevně inspirovány kultovním Sexem ve městě. I zde sledujeme čtveřici kamarádek, které zažívají různé partnerské - a v tomto případě logicky také mateřské - peripetie, přičemž jedna z nich (Sára) aktuální dění komentuje jakožto vypravěčka. Stylem a hlavně celkovou kvalitou (zejména scenáristickou) však mají mnohem blíže ke stále nekončící vlně domácích romantických komedií, jež odstartovala převelice úspěšnými Ženami v pokušení a vyvrcholila předloňskými Ženami v běhu, na něž přišlo do kina přes milion a půl diváků a staly se tak nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech v daném roce. Matky by nepochybně chtěly být podobným hitem a nepochybuji o tom, že také mají velkou šanci stát se kasovním trhákem. Tedy pokud se zanedlouho zase nezačnou zavírat kina...
Film je primárně označován za komedii, a nelze popřít, že obsahuje hodně pokusů o humor, někdy i poměrně sympaticky vymyšlených. Nic to bohužel nemění na faktu, že opravdu od srdce jsem se u něj zasmál asi jen dvakrát. Neřekl bych, že je to mou náročností či vybíravostí (není mi cizí prakticky žádný druh humoru), v podstatě vždy mi záleží jen na tom, jak je konkrétní gag či vtip vymyšlen a hlavně zpracován. A v tomto filmu jsem pointy gagů buď předem snadno uhodl (protože podobné scény už jsem viděl dříve někde jinde), nebo mě jejich ztvárnění nezaujalo, popřípadě na mě mělo zcela jiný účinek, než jaký byl patrně zamýšlen. Skvělým příkladem druhé možnosti je pro mě scéna v tramvaji, kdy Zuzanu s jejími dětmi kontroluje revizor. Jelikož nemá jízdenku (protože je chudá), začne revizorovi nadávat za to, že jsou tramvaje strašně nebezpečné, takže by vlastně měla dostat zaplaceno ona za to, že je využívá. Tato scéna měla být nepochybně legrační, osobně jsem si však při ní připadal jak při sledování dusného sociálně-kritického psychothrilleru ve stylu Volného pádu. Většina ostatních "vtipných" scén se takto zásadně účinkem nemíjí, obvykle jsem se u nich ale maximálně tak lehoulince uchechtl.
Navzdory oficiálnímu žánrovému zařazení na mě však Matky ze všeho nejvíce dělaly dojem depresivního dramatu, které se diváky vehementně snaží odradit od toho, aby si pořizovali potomky, protože tím člověku skončí jeho do té doby relativně spokojený život, a začne peklo. Buď proto, že se nebudete moct nadále věnovat práci, kterou milujete (Sára), nebo protože se na vás partner a otec vašich dětí úplně vykašle (Zuzana), v "lepším" případě na vás jenom vůbec nemá čas (Hedvika) nebo je vaše matka k nesnesení a nepřátelská vůči vašemu partnerovi, přestože ten se chová naprosto vzorně (Eliška). Že by tato významná životní fáze přinášela i nějaká potěšení, kvůli nimž skutečně stojí za to ji dobrovolně absolvovat, Moravcův film v podstatě vůbec nesděluje.
Snímek má velkou výhodu ve svém hereckém obsazení, které je plné známých a oblíbených tváří a na které se hodinu a půl stopáže na plátně příjemně kouká. Na druhou stranu, s výjimkou Gabriely Marcinkové (Doktor Martin, Šťastný nový rok) jde vesměs o herce, které v podobných úlohách a filmech vídáme velmi často (v minirolích se zde objeví také Anna Polívková či Jan Dolanský). Proto mě docela pobavilo, že Jiří Langmajer a Petra Hřebíčková zde představují pár stejně jako v nedávném Přes prsty, které do zmíněné vlny romantických komedií rovněž patří. Kvůli tomu mě i napadlo, zda se náhodou nejedná o nepřiznané volné pokračování Kolečkova titulu...
Co naopak ku prospěchu není, je snadná předvídatelnost většiny dějových linií. Paradoxem ale je, že přestože naprostou většinu času z filmu vyplývá, že zřejmě veškeré podoby rodičovství změní ženě, potažmo i jejímu partnerovi (pokud dotyčná nějakého má), život vlastně pouze k horšímu, snaží se tvůrci své hrdinky za každou cenu dovést do šťastného konce. V některých případech to působí nechtěně komicky (Zuzana), v jiných pouze banálně a zcela dle očekávání (Hedvika).
Pozoruhodně zvrhle (či přinejmenším hodně černohumorně) však působí konec příběhu Sáry. Té její manžel (Jakub Prachař) zcela zaslouženě vyčítá, že nežije reálný život, ale pouze ten, který zahrnuje její mobilní telefon a sociální sítě, kam v jednom kuse posílá fotky a videa ze svého předstíraně dokonalého života (a je kvůli tomu opravdu na zabití). Tato zápletka dojde k dopředu snadno čitelné, ale aspoň smysluplné pointě (byť ne zrovna smysluplně podané). Ovšem v posledních vteřinách ji tvůrci závěrečnou Sářinou replikou naprosto popřou, z čehož mi vychází, že se Sára ze svých chyb vůbec nepoučila a její vztah brzy pravděpodobně definitivně ztroskotá... Nikterak zásadním, ale svým způsobem také výmluvným paradoxem rovněž je, že ačkoliv se Sára stala instagramovou influencerkou kvůli fotkám svého zadku (což je na Instagramu zcela běžné), během pasáže, kdy se na plátně objeví sled několika jejích zveřejněných fotek, se ani na jedné z nich její zadek neobjeví...
Matky určitě nejsou žádnou filmovou tragédií, která nemá hlavu ani patu, jako byl např. loňský BourákOndřeje Trojana, ani nejsou tak sebežroutské a přepjaté jako byly třeba BábovkyRudolfa Havlíka. Kvůli ucházející technické stránce, střídmé stopáži a na jistotu obsazeným hercům není utrpením je sledovat. Jen zkrátka úplně nevím, co si o nich myslet. Jako komedie příliš nefungují (což je samozřejmě velmi subjektivní) a na kvalitní vztahové či rodinné drama mají příliš povrchní a nedotažený scénář. Mám pocit, že na tvorbu takovýchto nesourodých a těžko uchopitelných žánrových mišmašů jsou mainstreamově zaměření čeští filmaři v posledních letech hotoví mistři.