Recenze: Nikdo se s nikým a s ničím nepáře. Zabrat by dal i Johnu Wickovi

Hutch Mansell (Bob Odenkirk) je muž ve středním věku, má ženu, dvě děti a žije zdánlivě zcela obyčejným rodinným životem. Vše se ale od základů změní, když se do jeho domu jedné noci vloupá dvojice zlodějů.

Nikdo je teprve druhým celovečerním filmem ruského scenáristy a režiséra Ilji Najšullera. Ten na sebe výrazně upozornil již svým šest let starým debutem, netradičním akčním thrillerem Hardcore Henry. Tento snímek byl celý (po vzoru videoher) snímán pouze z pohledu hlavní postavy a Najšuller v něm náramně předvedl, že by z něj mohl být velmi nadějný a talentovaný tvůrce stylových adrenalinových akčních filmů. A svou novinkou to bezesporu potvrdil.

Nikdo je dějově jednoduchý, přímočarý a nepopiratelně čerpá z jiných zdrojů. V tomto případě se ale nejedná o zásadní výtku, spíše o suché konstatování. Originální příběh by samozřejmě potěšil, není však cílem, o jehož dosažení by tvůrci kdovíjak usilovali.

Najšullerova novinka dokáže upoutat pozornost hned v úvodu. Po skončení jemně navnazujícího kraťoučkého flashforwardu totiž okamžitě přichází labužnická montáž bleskurychlých záběrů, která nás během chviličky seznámí s protagonistovou ubíjející každodenní rutinou. Když pak dojde na netypickou scénu loupeže, která zčásti odstartuje zápletku, Hutchův status totálního losera je definitivně stvrzen. Divák si v tu chvíli musí připadat, že spíš než novou akční jízdu sleduje (až překvapivě příjemnou) variaci Americké krásy, popřípadě jiného dobrého snímku o mužské krizi středního věku.

To je ale omyl, protože jakmile Hutch zjistí, že zloději si s sebou odnesli i něco mnohem cennějšího, než je pár postradatelných bankovek a jeho hodinky, probudí se jeho pravé já, které dosud musel před svou rodinou skrývat. Hutch sice už několik let dělá nudnou úřednickou práci ve firmě svého tchána, dříve však dělal něco značně odlišného - zabíjel pro vládu nepohodlné lidi.

Vystopovat pár amatérských zlodějů mu vzhledem k jeho minulosti nečiní velké problémy. Vytoužené vyřizování účtů však dopadne o dost jinak, než si rozzlobený Hutch představoval. Hned poté však dojde na zlomovou scénu v autobusu, která snímek během chvilky pošle do akčního nebe. Hutch se totiž připlete do cesty bandě opilých Rusů, kteří očividně chtějí dělat problémy (především obtěžovat osamělou mladou dívku). A bývalý špičkový hitman je zrovna v náladě, kdy je ochoten jim s velkou chutí udělit lekci dobrého chování.

Samozřejmě to zní jako strašné klišé, tvůrci ho ale dokázali sympaticky ozvláštnit hned dvěma způsoby. V podobných scénách se hrdina obvykle až do úplně poslední chvíle snaží agresory od násilí odradit (tak trochu i pro jejich vlastní dobro), ti si však (nikdy) nedají říct. Tady je to prakticky naopak - Hutch totiž vyloženě doufá, že opilci do téměř prázdného autobusu nastoupí, začnou se chovat nevhodně a on tedy bude mít plné právo zchladit si žáhu tím, že jim zláme všechny kosti v těle.

Druhým překvapením pak je, že velkorysá bitka, k níž dojde, proběhne trochu jinak, než byste možná čekali. V mnoha jiných (podobně laděných) filmech by je dotyčný sesekal na hromadu levou zadní a celé by to trvalo možná tak minutu. Najšuller a spol. ale na to šli maličko jiným, dalo by se říct realističtějším způsobem. Souboj s početní přesilou je dle očekávání brutální, krvavý, má výbornou choreografií a je bezchybně natočený. Překvapením ale je, že Hutch rozhodně nemá nad svými soupeři dominantní převahu a během několikaminutové řeže sám utrpí nepěkná zranění. Je to jako by si byli tvůrci vědomi, že ani elitní zabijáci nejsou nepřekonatelné a nechybující stroje a že i oni se mohou při "běžné" rvačce pěkně zapotit. Obzvlášť, když se své profesi už spoustu let vůbec nevěnují. Tato vynikající pasáž má ale bohužel i jednu malou "nevýhodu". Představuje předčasný vrchol filmu, jenž ve zbytku stopáže už nic natolik dobře vymyšleného a provedeného nepředvede.

Je to navíc právě až tato scéna, jež příběh filmu teprve naplno rozjede. Jednou z Hutchových "obětí" byl totiž i mladší bratr pološíleného mocného ruského mafiána (Alexej Serebrjakov), jenž se chce za jeho zmrzačení náležitě pomstít. Od té chvíle se film změní na poměrně schématickou podívanou, kdy nelítostný zločinec posílá na hrdinu svoje lidi, aby ho zlikvidovali. A "překvapivě" se jim to příliš nedaří...

Pokud vám to rámcově připomíná prvního Johna Wicka, nejde vůbec o náhodu. Za oběma filmy totiž stojí jako scenárista Derek Kolstad a jedním z producentů je David Leitch, jenž prvního JW spolurežíroval. A Nikdo opravdu hodně vypadá jako variace tohoto novodobého akčního kultu, v níž ovdovělého zabijáka na odpočinku nahradil zabiják na odpočinku, který má rodinu.Podobný (arche)typ akčního hrdiny se pochopitelně objevil i v mnoha dalších akčních filmech (zdaleka nejen) z poslední doby (viz trilogie 96 hodin, Equalizer apod.). Snadno viditelné okopírování schématu však samo o sobě není tím, co by zde představovalo hlavní problém.

Tím je postupně se vytrácející napětí, související s velmi pozvolnou změnou stylu. Po autobusovém masakru se totiž Hutch už naplno rozpomene na své dřívější specifické schopnosti, takže se z něj stane přesně onen typ nezničitelného supermana, o něhož se není třeba bát, protože víte, že ani sebelepší nepřátelé proti němu zkrátka nemají šanci. Korunu tomu pak nasazuje akční finále, které už svou mírou nadsázky spíš než precizně provedené drsné "chlapské" thrillery evokuje uvolněné béčkové akční komedie 80. let (a taky trochu brutálnějšího MacGyvera). Přechod k tomuto odlehčenějšímu pojetí pak ještě naplno potvrdí krátká potitulková scéna.

Není to ale tak, že by film po první půlhodině už neměl co zajímavého a zábavného nabídnout. Najšuller je totiž opravdu dobrý režisér, jemuž rozhodně nechybí nápady a správný fanboyovský zápal. Takže i při absenci silnější tenze dokáže parádně prodat nejen libovolnou přestřelku, kontaktní souboj či autohoničku, ale i neakční "omáčku". I díky tomu pak bude mít leckdo zřejmě pocit, že těch 90 minut, které snímek má, uteče zatraceně rychle (možná až příliš). Nepochybně je tedy nasnadě těšit se na jeho další projekty.

Rovnocennou výhru představuje obsazení Boba Odenkirka, herce nejvíce známého rolí neskutečně zábavného, ale absolutně "nedrsného" pofidérního právníka Saula Goodmana z populárních a oceňovaných seriálů Perníkový táta a Volejte Saulovi. Než se objevil nadupaný první trailer Nikoho, možná nikdo si do té doby neuměl představit, že by se zrovna Odenkirk někdy měl stát dalším stárnoucím akčním buldozerem po vzoru Liama Neesona (96 hodin) nebo Denzela Washingtona (Equalizer). Pro představu, pokud Odenkirka vůbec neznáte: Je to asi jako kdyby se v Česku nějaký filmař rozhodl udělat badass borce třeba z Martina Myšičky (Ztraceni v Mnichově, Boží mlýny). Nejde o to, že by to Myšička nedokázal přesvědčivě zahrát (stejně jako v případě Odenkirka jde o skvělého herce), ale že se na takovou roli na první pohled vůbec nehodí. Odenkirk je ale každopádně v dané poloze výborný a uvěřit mu docela radikální proměnu z anticool antihrdiny Saula na chlapíka, jenž je schopen vlastními silami ustát otevřenou válku s ruskou mafií, by nemělo nikomu činit problém.

Potěšující je i zbytek obsazení, zejména pak účast hereckých veteránů Michaela Ironsidea (padouch z Total Recall, drsňácký velitel z Hvězdné pěchoty) a Christophera Lloyda (legendární doktor Brown ze sci-fi trilogie Návrat do budoucnosti). Ten zde ztvárnil hrdinova otce a své scény, byť jich v součtu není mnoho, si neskrývaně vychutnal. Pořád ale jde především o Odenkirkovu náramnou one-man-show, na čemž nic nezmění ani ucházející (a herecky neokoukaný) záporák, popřípadě hrdinova manželka (Connie Nielsen), jež je značně upozaděna a ve filmu plní spíše symbolickou roli.

Nikdo je poctivá akční šleha, na níž se po celou dobu moc hezky kouká, některé její jednotlivé momenty či aspekty jsou vyloženě super (včetně třeba písničkového soundtracku), po skončení ale většina dobrých dojmů z ní až nepříjemně rychle vyprchá. Významný žánrový milník, jenž se nečekaně vyklubal právě z Johna Wicka (což svým vznikem částečně potvrdily i jeho sequely) se tedy tentokrát bohužel tak úplně nekoná. Jako jednohubka bez větších ambicí je ale Nikdo nepochybně výživný a s ohledem na konkurenci určitě nadprůměrný. Uvidíme, zda se dočkáme pokračování, osobně o ně ale příliš nestojím. Odenkirka však v podobně laděné roli určitě ještě někdy moc rád znovu uvidím.

Hodnocení: 70 %