Když vás děti označí za rodiče-diktátora, nezbývá než zavést nové pravidlo. Rodinná komedie Yes Day cílí na zapeklité vztahy

Yes Day je nejnovější rodinnou komedií v produkci Netflixu. Hlavních rolí rodičů Allison a Carlose Torresových se ujali Jennifer Garner a Edgar Ramírez, jako jejich nejstarší dcera se představila Jenna Ortega, známá z komediálních seriálu Život uprostřed.

Yes Day se snaží vtipnou formou poukázat na téma výchovy a rodičovství, kdy náš život už není stejný a točí se kolem někoho jiného. Allison a Carlos byli mladí, zamilovaní a měli rádi dobrodružství i zábavu všeho druhu. Po svatbě, ale přišly děti a z Allison se stala matka na plný úvazek, která vede celou domácnost jako ten z přísnějších rodičů, protože Carlos nechce být doma za "padoucha". Allison si nestěžuje, pro své děti by udělala cokoli, jenže nejstarší Katie přišla do puberty a začíná matce odporovat, syn Nando nepatří ve škole k nejpilnějším žákům, navíc o ní natočil video, kde ji přirovnal k diktátorům jako byli Stalin či Hitler, a jen nejmladší Ellie problémy s přísnou mámou zatím neřeší. Není tedy divu, že Allison už neví jak dál. Naštěstí je tu školní výchovný poradce, který Torresovým poradí, aby dětem slíbili den Ano na všechno, kdy za předem stanovených pravidel dostanou, cokoli si zamanou. Katie, Ellie a Nando si sestaví vlastní harmonogram a rodina vyráží za dobrodružstvím, během kterého dojde na velký kopec zmrzliny, lunapark, bojovku nebo návštěvu myčky, ale i nutnou lekci pro obě strany barikády.

Yes Day má být zábavou pro celou rodinu, nečekejte tedy nic jiného. Děti se budou u nápadů Torresových bavit, dokonce po skončení filmu, to na vás nejspíš s ano na všechno zkusí také, ale nijak velká hitparáda to není. Začátek snímku je spíše tragický (Allison dostává skutečně čočku a většina matek se v ní určitě uvidí), postava rádoby komického výchovného poradce je neuvěřitelně trapná (jak z filmů Adama Sandlera) a ani rodinná dobrodružství nejsou s výjimkou lunaparku a bojové hry nijak zábavné. Knižní předlohu z pera Amy Krouse Rosenthal a Toma Lichtenhelda neznám, nemohu tedy soudit kvalitu adaptace či samotného příběhu, ale ten filmový mě nijak nezaujal. Nejzajímavější a zároveň i nejtrapnější scénou snímku je bitva o velkou plyšovou gorilu, kterou chce Allison vyhrát pro Katie, aby jí ukázala, že ji má ráda a že je dobrá máma. V tu chvíli se totiž z rozumné Allison stane hysterická ženská, která tu gorilu prostě chce a neváhá se o ní ani poprat a nakonec i skončit ve vězení, což milované děti využijí k útěku, aby si poslední bod svého seznamu splnili podle svého.

Problémem snímku ani není to, že věci ze seznamu dětí nejsou k popukání, konec konců má to být zábava pro děti a neumím si představit ratolesti, které by věci z jejich seznamu nenadchly, nýbrž fakt, že vyvrcholení snímku spojené s ponaučením všech přítomných vyšumí do prázdna. Carlos se rozhodne udělat bubu a konečně být tátou, který si také umí dupnout, ovšem kromě jediného křiku do mikrofonu nic nepředvede a scéna z festivalu, na který Katie uteče, je tak klišovitá, až budete protáčet panenky. Přesně to, co jsme už v amerických snímcích viděli tolikrát - velké gesto před skupinou lidí, aby si pak hrdinové za potlesku ostatních padli do náručí.

Snímek Yes Day zůstal na půli cesty, mezi komedií, rodinnou podívanou a podivným dramatem o vztazích s dětmi, kterým se nelíbí rodičovská pravidla. Děti se možná budou chtít znovu podívat na scény z horské dráhy či automyčky, vy už ho ale asi znovu vidět chtít nebudete. I když, v porovnání s jiným rodinným snímkem Netflixu Můžeme být hrdinové, je to oscarový film. Minimálně herecké výkony Ramíreze, Garner i jejich ratolestí jsou povedené, a ne tak strašně umělé jako u zmíněných Hrdinů.

Hodnocení: 55 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE