Oscarová Země nomádů vstupuje do českých kin. O současné Americe vypovídá s nebývalým citem

Země nomádů je adaptací nonfikční knihy Nomadland: Surviving America in the Twenty-First Century z roku 2017. Její autorka Jessica Bruder se živí jako žurnalistka se zaměřením na subkultury a celé tři roky strávila na cestách ve své dodávce, aby zdokumentovala osudy těch Američanů, kteří se vzdali usedlého života a za své motto přijali text slavné písně Willieho Nelsona ‚On The Road Again‘. Jedním z těchto nomádů, žijících doslova na cestách a střídajících různá sezónní zaměstnání, je také ovdovělá šedesátnice Fern (Frances McDormand). Ta se svým manželem dlouhá léta žila a pracovala v nevadském městě Empire, vystavěného pro zaměstnance tamního továrního závodu. Po ukončení provozu v roce 2011 a úmrtí manžela se Fern se svou dodávkou a jen s několika osobními věcmi vydala na nikdy nekončící cestu napříč Spojenými státy a připojila se k rozsáhlé komunitě lidí, kteří se ocitají na těžko definovatelné hranici mezi bezdomovectvím a naprostou životní volností a svobodou.

Práva na zfilmování oceňované knižní předlohy si obstarala sama McDormand. Držitelka dvou hereckých Oscarů a manželka filmaře Joela Coena rovněž oslovila režisérku čínského původu Chloé Zhao poté, co roku 2017 zhlédla na festivalu v Torontu její snímek Jezdec. Zhao si sama napsala scénář a čtyřměsíční proces natáčení zcela odpovídal tématu, o němž chce snímek vypovídat – filmovalo se na cestách a převážně s neprofesionálními herci a skutečnými nomády, kteří si zahráli lehce přikreslené verze sebe sama. Pro osmatřicetiletou režisérku, kterou nyní čeká další kariérní průlom v podobě očekávané marvelovky Eternals, šlo o ideální a dobře známou látku. Ve svých prvních filmech přejímala perspektivu společenských outsiderů, jíž coby čínský imigrant samozřejmě rozuměla, a vytvořila si specifický tvůrčí styl – klasický narativ se v jejím uchopení pomyslně rozpadá do lyrického pozorování reality, postavené na silně empatickém vnímání aktérů. A tento spíše pocitový a vysoce nezávislý přístup dovádí v Zemi nomádů takřka k dokonalosti.

Zatímco američtí tvůrci mají nevyhnutelné sklony komunikovat s divákem prostřednictvím jasně definovaných postav, před nimiž leží zřejmý cíl a které bývají rozdělovány na ‚hodné a zlé‘, Chloé Zhao spoléhá na podstatně niternější lidské emoce a touhy, vykřesané i zanikající v jediném, trpělivě zachycovaném okamžiku. Životní směřování a sociální situace protagonistky jsou koneckonců veskrze jednoduché – Fern nestojí o pevné zázemí, které jí nabízí její dobře zajištěná sestra, a radostnou náplň každodennosti nachází v poznávání nových lidí a střídání dočasných zaměstnání. A podobně jako ona nedokáže setrvat na jednom místě delší dobu, také děj snímku nepřipomíná klasicky strukturovaný příběh s pečlivě rozvrženým konfliktem a vyvrcholením. Země nomádů je spíše svobodně utkanou pavučinou zdánlivě nesouvisejících motivů, setkání a emocí, která vytváří silný charakter hlavní hrdinky a současně podává uvěřitelné svědectví o okrajové americké kultuře, na niž mainstreamové filmy příliš upřímného světla nevrhají.

Fern přitom v metodickém a nesmírně otevřeném podání skvělé McDormand

není zvláštní či nevyrovnanou osobností, od níž byste se v supermarketu spěšně odvraceli. Oscarová hvězda Farga a Tří billboardů kousek za Ebbingem formuje svou hrdinku jako povědomou a přívětivou tetu odvedle, která je pouze upřímnější než většina ostatních a miluje interakci s cizími lidmi, ať už jde o její kočovné vrstevníky nebo dospívajícího chlapce, jemuž kdysi poskytla cigaretu a při dalším setkání si k němu bez zdráhání přisedá a vyptává se na jeho život. V úvodu filmu pracuje Fern v obrovské fabrice Amazonu a bydlí ve své dodávce na placeném parkovišti. Stereotypní práci však hodlá brzy opustit a na popud své nejlepší kamarádky Lindy (kterou hraje skutečný nomád Linda May) se vydává do odloučeného kočovného tábořiště, vedeného významným americkým cestovatelem, YouTuberem a spisovatelem Bobem Wellsem, opět hrajícím sám sebe. Zde nachází komunitu podobně smýšlejících a osvobozených lidí a seznamuje se s Davidem (jediný další známý herec David Strathairn). S ním poté pracuje v restauraci a dokonce jej navštěvuje doma, kam se vrátil na žádost své rodiny po narození vnučky. David vyjadřuje Fern svou náklonnost a nabízí jí trvalé zázemí, avšak samotářská žena se opět vydává na cestu.

A právě cesta je ostatně jednou z důležitých vývojových linií, která spojuje jinak spíše epizodický narativ a udává náladu snímku, esteticky napojeného na vnímání okolní krajiny a jejích proměn. Zatímco většina americké populace nachází útočiště v betonových stavbách či uměle osvětlených metropolích, Fern se radostně prochází mezi karavany či úchvatně opracovanými skalními útvary, koupe se zcela nahá v mírném říčním proudu a vychutnává si i pouhý dotek mohutného kmene vyvráceného stromu. A zatímco konverzační scény jsou vesměs krátké a přímočaré, u lyrických záběrů na magicky osvětlenou krajinu a procházející se McDormand se střihá velmi volně a divák má možnost nasávat společně s protagonistkou kýžený pocit dočasného osvobození. Tomu pak napomáhá také krásný klavírní soundtrack Ludovica Einaudiho, který bude na Oscarech s nemalou pravděpodobností brnkat na vítěznou notu.

Pozitivismus a jistou bezstarostnost, které řadu amerických road-movie charakterizují, však v Zemi nomádů úplně nenajdeme. Navzdory klíčovému motivu cestování totiž snímek nevyvolává dojem neustálého pohybu - namísto nekonečných dálnic a povzbudivé country muziky se klade důraz spíše na místopis jednotlivých zastávek. Ty divák vnímá perspektivou komplexně vykreslené protagonistky, jejíž svět pochopitelně není růžový. Na jedné straně sice stojí její popisovaná svobodomyslnost a absolutní propojení s magickou krásou přírodního okamžiku, Chloé Zhao ale zároveň s takřka nepostřehnutelnou samozřejmostí odkrývá všudypřítomnou špínu, osamělost a smutek, které Fern i její přátele obklopují. U společného táboráku nomádi sdílejí svou minulost, která je vždy plná zármutku a osobních tragédií, přičemž si poskytují vzájemné rady a útěchu. Sama Fern sice často pracuje, ale svým způsobem žije ze dne na den a neví, co se stane zítra – a tím snímek hovoří nejen za nomády, nýbrž za podstatnou část živořící populace, která má hluboko do kapsy anebo se jen těžce zotavuje z minulých šrámů. A nečiní tak ani jednostranně depresivní společenskou vizí. Lidé jsou v Zemi nomádů laskaví a empatičtí a dokazují, že tak zlé to na světě přeci jen není.

Fern si po smrti manžela rovněž nese na duši nezhojitelné rány a její toulání krajinou lze interpretovat jako útěk před vlastním zármutkem, popřípadě jako vzpomínání na svou životní lásku a minulost. Bylo by však bláhové ji považovat za čistě politováníhodnou figuru a jako takovou ji Zhao ostatně nevykresluje. Fern je více povzbuzující a naslouchající přítelkyní nežli ztroskotancem a dobrovolně se řídí heslem, podle něhož je domov místem, které si člověk nosí ve svém srdci. „Nejsme všichni v takové pozici, abychom všechno zahodili a vyrazili na cestu,“ vyčítavě se na Fern obrací její příbuzný George při její krátké návštěvě sestry. Fern se proti tomuto nařčení naštvaně osočuje, ale divák i ona samotná tuší, že Georgův argument má své opodstatnění. Její priority jsou však oproštěné od materiálních požadavků a pohybují se více ve spirituální a pocitové sféře, jíž se snímek svou formou snaží přizpůsobit.

A je myslím nevyhnutelné, že podobně senzitivní vyprávění nebude akceptovatelné úplně pro každého. Někdo bude snímek oslavovat jako cílevědomé vzepření mainstreamu a hloubavé podnětné drama, jiný shledá zdejší atmosférickou krajinomalbu a dlouhé nedějové záběry kýčovitými a plytkými. A byť se výrazně přikláním k první skupině, oslavné chorály doprovázející zásadní počin roku bych osobně nespouštěl. Země nomádů je často fascinující a vtahující zkušeností, která maluje trojrozměrné hrdiny ve světě, jehož magičnost jde ruku v ruce s jeho neutěšeností. Občas se ale nechá příliš unášet svým lyrickým jinotajem a vyznívá lehce zdlouhavě, popřípadě dává své nadčasové myšlenky o posmrtném životě a smíření se se smrtí až příliš okatě na odiv. Když zestárlá kamarádka jménem Swankie vypráví Fern o svých úžasných cestách, během nichž viděla ‚losí rodiny na řece Idaho a přistávat velké bílé pelikány dva metry ode mě na jezeře v Coloradu‘, vzpomněl jsem si v prvé řadě na to, o kolik působivější bylo takové vyprávění z úst Forresta Gumpa, když seděl u postele své umírající Jeanny.

A tím nechci Zemi nomádů přirovnávat ke slavné a milované klasice. Snímek Chloé Zhao je originálním autorským svědectvím o životech obyčejných lidí, nikoli úžasným dobrodružstvím napříč americkou historií – podobně jako Forrest Gump ale nabízí svůj pohled na vnímání okolního světa, jenž může být pro mnoho diváků osvobozující inspirací. A podobnou inspirací musí být v dnešní specifické době také pro nezávislé filmaře, jimž názorně ukazuje, jak lze s malým rozpočtem a dvěma známými herci udělat díru do světa. Jsem opravdu moc zvědavý, jak Chloé Zhao uchopila diametrálně odlišnou produkci komiksových Eternals.

Hodnocení: 80%