Recenze: Malcolm & Marie - mezi hvězdami Tenetu a Spider-Mana to vře v ambiciózní konverzačce od Netflixu

Režisér Sam Levinson má kinematografii a filmování v genech. Je synem slavného filmaře Barryho Levinsona, jenž má na poličce Oscara za Rain Mana a momentálně připravuje životopisný náhled do zákulisí vzniku legendárního Kmotra s názvem Francis and the Godfather. A z novinky Levinsona juniora Malcolm & Marie, která si na Netflixu odbyla premiéru 5. února, si divák velmi rychle odvodí jeho vášeň pro dané médium, přehled v historických kontextech či režisérských osobnostech a v neposlední řadě také vyhraněný postoj k filmové kritice. John David Washington ztvárňuje Malcolma, ambiciózního a sebestředného filmaře, který se právě vrací domů z premiéry jeho celovečerního debutu. Je naplněn euforií a přesvědčením, že světu právě slavně představil své mistrovské dílo. Společně s ním přijíždí i jeho partnerka Marie (Zendaya), která však přítelův elán a radost nesdílí. Vyčítá mu, že jí ve svém projevu ani jedinkrát nepoděkoval, a zcela tak upozadil její rozhodující vliv na dílo, pojednávající o drogově závislé dívce Imany - sama Marie má totiž minulost poznamenanou návykovými látkami a náročnými odvykačkami. V průběhu jediného večera následně dochází ke střetu nezhojené ublížené duše a egoistického umělce, jenž počítá s absolutní podporou a pochopením.

Máte-li obavy, že celých 105 minut ve znamení nekončících dohadů a slovně vyjadřovaných vášní mezi pouhými dvěma aktéry zavání nudnou manýrou, pak vám mohu dát částečně za pravdu. Problémem filmu totiž je, že není vystavěn ani tak kolem argumentačně vypilovaných hádek, které by sledovaly nějaký zřejmý vývoj a gradovaly by, jakožto spíše kolem monologů. Nejzáživnější výměna názorů se odehraje v průběhu prvních 20 minut, což pochopitelně souvisí také s tím, že dialogy musí zároveň uvádět do kontextu - informují o minulosti jediných dvou postav a jejich náturách a popisují příčinu konfliktu, jíž je Malcolmův čerstvě uvedený film. Přesto lze říci, že úvodní dvacetiminutovka nepostrádá dramaturgickou jistotu, vývoj a rytmus, které zbývajícím aktům poněkud schází. Především Washingtonův Malcolm se zcela vybarvuje už v samotném úvodu, kdy žoviálně pobíhá po luxusní plážové vile a neustále omílá své dojmy z bělošských kritiků, kteří jeho film a umělecký přínos automaticky politizují, protože on sám je černoch. Pohrdá akademickou optikou novinářů, kteří podle něj nerozumí srdci filmaře a jen se předvádějí - 'Nejsem elitář, jsem filmař,' prohlašuje. V jeho žoviálnosti se ale ukrývá spíše rostoucí nervozita a strach, jak budou recenze od kritiků vypadat.

Marie oproti tomu v tichosti kouří cigaretu, svému partnerovi uvaří a mezi řečí

přiznává, že neví, kdo byl William Wyler - s jeho jménem se Malcolm rovněž ohání jakožto s legendárním režisérem, který zpracovával různorodé náměty a byl vnímán v širším kontextu, čehož chce primárně dosáhnout také Malcolm. On sám však paradoxně nevnímá kontext, který v jeho životě a v jeho mistrovském díle sehrála sama Marie. A tím, že jí na veřejnosti nepoděkoval, v ní otevřel bolavou ránu, kterou může znovu zacelit jen on sám. A v oné první fázi filmu takové rozložení motivů skutečně funguje a vytváří pocit, že postavy někam směřují. Pak ale uběhne dalších 80 minut, během nichž se schéma Malcolmovy cesty k uvědomění několikrát zopakuje a vyprávění se nikam zásadně neposouvá.

V průběhu večera vychází první recenze od 'bělošky z L.A. Times'. Vyznívá pochvalně, ale Malcolm dostává svému úvodnímu proslovu a v několikaminutovém vzteklém výlevu se autorce a celé kritické obci vysmívá, že nerozumí filmařské branži a nedovede interpretovat skutečnost. A přestože se celý monolog opět obrací proti mužskému protagonistovi, který se brání otevřené a upřímné interpretaci vlastního vztahu, nelze v něm přehlédnout vzdorovitý projev samotného Levinsona, jenž diváky a kritiky skoro předem odsuzuje pro jakékoli špatné hodnocení. A přitom vlastně sám sobě kope hrob, neboť z jím napsaných charakterů a z jejich replik se postupně vytrácí uvěřitelnost a lidskost. Místo toho jsou stále častěji přítomny právě ty snobské umělecké argumenty, jež se příběh snaží prostřednictvím Malcolma podkopávat.

Tíhu lidského vztahového dramatu tak zcela přebírá Zendaya, která je tím emočně přirozenějším aktérem. Washington jen zintenzivňuje své názory, do nichž se evidentně otiskl sám režisér, a následně dle očekávání roztává pod vyčítavým pohledem své milující partnerky. Zendaya ji hraje s převážně tichou důstojností a jen svými gesty přesvědčivě zpochybňuje i svůj vztah k sebestřednému příteli - je láska definitivně pryč a musí přijít rozchod, nebo je to celé jen další z dlouhé řady výměn názorů, po kterých vše zůstává při starém? Dílčí nálady pak vedle herců zvýrazňuje především variabilní soundtrack, který se pohybuje od klasického jazzu přes Jamese Browna až k moderním funkovým tónům. Během intenzivních výměn názorů přitom hudba utichá, a navádí tak veškerou pozornost právě na klíčové a více či méně zajímavé slovní obraty.

Malcolm & Marie vychází z dobře napsané situace, která má potenciál zajímavě prolnout krizovou vztahovku ve stylu Kdo se bojí Virginie Woolfové? s autorskou reflexí filmového média jakožto prostředníka pro různé interpretace skutečnosti. Díky spíše dynamickému rámování a analytickému střihu, charakterizovaného přehledným rozkrýváním scény, je vytvářen filmový prostor, který nemá s divadelním jevištěm zhola nic společného. Přesto ale nehraje výraznou roli argument, že na divadelních prknech by příběh zanechal silnější dojem - onen pocit 'filmovosti' totiž negativně postihuje také opravdovost emocí a postupně i dialogů, jež zkrátka nestrhnou. Na druhou stranu je ovšem vizuální stránka filmu hodná pochvaly. Černobílá kompozice do hloubky prostoru často doslova zachraňuje pozornost publika a maďarský kameraman Marcell Rév předvádí několik podmanivých horizontálních jízd, přičemž se často odpoutává od interiérů vily a aktéry sleduje skrze zasklené stěny. On a Levinson si ostatně dobře rozumí a jejich spolupráce zahrnuje už oceňovaný seriál Euforie, za který obdržela cenu Emmy také Zendaya.

Příběh se jinak opírá výhradně o přesvědčivé a odlišně vedené herce a několik silných replik, ale v průběhu nepřekračuje stín první dvacetiminutovky a spíše doklopýtá k závěru, jenž je ve své mnohoznačnosti paradoxně prázdný. Potenciálně silná témata, dotýkající se rasismu a škatulkování černošských režisérů, ustupují intelektuální vztahovce, jejíž atraktivita kolísá podobně jako uvěřitelnost dialogů / monologů. Malcolm opovrhuje kritiky pro jejich přechytralý a přitom omezený pohled na umění, Levinson na něj navazuje přechytralým a přitom omezeně zacíleným příběhem, který obyčejnému člověkovi zkrátka nic moc neřekne.

Hodnocení: 60%