Recenze: Bílý tygr - Potemnělá indická variace Milionáře z chatrče je na Netflixu hitem. Indii vykresluje v notně západním duchu.

Bílý tygr se s velkou pravděpodobností stane globálně nejdiskutovanějším indickým snímkem posledních let, jehož prostřednictvím Netflix dále rozpíná své tvůrčí portfolio. Jedním z producentů je tamní hvězda Priyanka Chopra Jonas, která se rovněž objevuje ve vedlejší herecké úloze, a za kamerou stojí zajímavý režisér iránsko-amerického původu Ramin Bahrani. Jeho tvorba je úzce spjata se Spojenými státy, a opomineme-li nepovedenou televizní adaptaci 451 stupňů Fahrenheita z roku 2018, setkává se s převážně pozitivními ohlasy. Podobně jako nedávné Střípky ženy, které nabídly spojení maďarského autorského tvůrce s hollywoodským štábem, i v tomto případě tedy na půdě Netflixu dochází k prolnutí různých kulturních hledisek. Příběh totiž vypráví o 'Bílém tygrovi' Balramovi (Adarsh Gourav), indickém mládenci z chudinských poměrů, který se vlastní pílí a intelektem prosazuje jako osobní řidič v bohaté rodině a pomalu splétá plány na dosažení zářivé budoucnosti. Výsledek je však poněkud nejednoznačný a problematický.

S ohledem na první reakce nelze přehlédnout, že se v souvislosti s Bílým tygrem často skloňuje 13 let starý Milionář z chatrče. Ovšemže - pro mnoho diváků to je jediný 'indický' snímek, s nímž se setkali, a navrch také pojednává o chudém mladíkovi, který ke štěstí přišel. Zádrhel ale vězí v tom, že indický snímek to ani zdaleka není - látky se chopili britští matadoři Danny Boyle a Simon Beaufoy a proměnili ji v oslavný hollywoodský chorál, který se za těžkým dospíváním v chudinských slumech ohlíží s aurou velkého dobrodružství, přičemž ani vzdáleně nepřipomíná tesknou trilogii o chudém Apuovi, již v padesátých letech natočil slavný indický filmař Satyajit Ray (jmenovitě Žalozpěv stezky, Nezdolný a Hlas krve). Bílý tygr možná má se svým oscarovým předchůdcem jisté spojitosti, je vyprávěn retrospektivně hlavním hrdinou a prosazuje pouze jeho perspektivu, ale zároveň se snaží o potemnělejší a cyničtější atmosféru a proti Milionáři z chatrče se dokonce explicitně vymezuje - v jedné chvílí připravuje vypravěč Balram diváka na temnější směřování příběhu se slovy 'žádná soutěž z vás milionáře neudělá.' A takové změny jsou mi vzhledem k vážnému námětu sympatické, leč nedotažené a opět lehce zabředlé v oněch nejednotných kulturních hlediscích.

Od samého začátku je zřejmé, že se snímek neponese v duchu tradiční indické kinematografie a že nás čeká vyprávění v klasickém hollywoodském duchu. Jako rámec slouží dopis, který bohatý Balram v současnosti píše pro čínského ministra a v němž vypráví svůj životní příběh. Sledujeme tedy sérii flashbacků, počínající raným dětstvím a končící v okamžiku, kdy se retrospektiva v závěru přehoupne do přítomnosti - tedy něco podobného, co úspěšně aplikoval třeba Forrest Gump na autobusové zastávce. Jenže Forrest Gump byl průvodcem novodobou americkou historií a prostřednictvím jeho naivní, upřímné osoby mohli diváci individuálně interpretovat lidskou společnost a lidskost jako takovou. Bílý tygr oproti tomu staví do popředí střet chudého bezpráví, reprezentovaného entuziastickým řidičem, s bohatou arogantní kastou, která si právo sama určuje penězi a svým vrozeným postavením. A neopomíná přitom opakovaně zdůrazňovat, že Indie je zemí demokratickou, leč zemí dvou zcela odlišných tváří. Chudým a neurozeným přitom nezbývá i pro jejich pobožnou náturu nic jiného, než zůstat celý život zavřený v kurníku a odevzdaně čekat na smrt - a takovou urážlivou metaforu jsem si nevycucal z prstu, je explicitně obsažena přímo ve filmu.

Forrest Gump nabyl své bohatství jednoduše tím, že jednal spontánně a lidsky, přičemž jeho pochybná inteligence byla prostředkem, jímž si tvůrci utahovali z dogmatizovaného amerického snu. Balramův příběh nám oproti tomu říká, že indického snu nelze dosáhnout upřímností a dobrotou - k jeho naplnění musí člověk přejít na onu druhou stranu a ukázat svou temnou tvář. A způsob, jakým film toto jednoduché tvrzení deklamuje, není úplně funkční a morálně ospravedlnitelný - ať už kvůli silně archetypálním postavám, jejichž jednání vás v jediné chvíli nemůže překvapit, nebo vinou samotného nahlížení na protagonistu, který je spíše figurkou, jejímž prostřednictvím příběh reflektuje daný region a jeho nedostatky. Vyprávění totiž často vyznívá více jako globálně srozumitelný popis toho, co je na současné Indii špatného, než jako psychologicky vybroušený příběh s jedním zásadním zvratem, do něhož se film snaží profilovat.

Moc pochopitelně nepomáhá, že způsob vyústění je snadno odhadnutelný dlouho dopředu, podobně jako jasně nalinkovaný vývoj protagonisty a jeho vztahu k nejvíce nejednoznačné postavě, kterou je nejmladší člen rodiny a Balramův osobní šéf Ashok (Rajkummar Rao). Právě jejich vzájemný vztah je klíčovou linií vyprávění a v mnohém skutečně funguje - snímek v divákovi opakovaně vzbuzuje dojem, že Ashok má svého sluhu opravdu v oblibě a že on sám je uvědomělý sympaťák, ale po osudové nehodě v polovině filmu začíná i on ukazovat pravou tvář a svého 'poddaného' psychicky srážet. Prostředníkem mezi nimi je přitom Ashokova přítelkyně Pinky (Chopra), která žila dlouhou dobu v Americe a je fyzickým ztělesněním západu, nesouhlasícího s jakýmkoli projevem nevolnictví - tedy formy závislosti mezi pracujícím a pánem, v němž na vesnici dosud žije Balramova rodina a jíž on sám unikl jen zdánlivě.

A opravdu si dokáži představit, že z takto načrtnutých vztahů a motivů mohl vzniknout silný a skvělý film, k němuž Bílý tygr nemá úplně daleko - oproti Milionáři z chatrče je více usedlý a uvěřitelnější, přičemž staví na silném a snadno uchopitelném sociálním kontrastu. Jen trochu nezvládá časté změny nálad, přecházející z načechrané a příjemné hollywoodské rozprávky až k vysoce závažnému dramatu a sebeuvědomělému politickému apelu. Tedy něco, co dva roky nazpět nádherně zvládl oscarový Parazit, který ale nezapřel satirického ducha a kladl si jiné, spíše abstraktnější cíle. Osobně mě rovněž nepřesvědčilo ani místy nevyrovnané tempo a několik zjednodušení potenciálně silných událostí - hlavně tedy zmiňované nehody v polovině filmu, která oživuje atraktivní zápletku jedné dvacetiminutové sekvence Divokých historek, kdy měl nevinný sluha pykat za hřích, který spáchal jeho bohatý pán.

Nejsledovanější 'indický' snímek poslední doby tak bohužel nenabízí originální a autorskou iniciativu a v rámci životní retrospektivy užívá příliš obecných a popisných hledisek, které děj často zpomalují. Protagonista třímá veškeré trumfy, které mu mají dopomoci k automatické divácké přízni, ale jeho cesta ke kýžené satisfakci je v součtu lemována morálně pochybnými činy a v závěru divák neví, co si z toho všeho má primárně odnést. Depresi nad neobjevným zjištěním, jak to v Indii dodnes chodí? Nebo snad radost z rebelie hlavní postavy a jejího poplivání rodinných hodnot, jakkoli z pohledu západu zastaralých? Ano, na jednu stranu je chvályhodné, že se západnímu světu dostává více neutěšený a rozporuplně zakončený obrázek sociálně roztříštěného regionu, který nechce být slzopudně oslavný. Bílému tygrovi však schází ten opravdový lidský impulz, který by ho definitivně povýšil nad konvenční sociální dramata - potom by svou nadřazenost Milionáři z chatrče nemusel vkládat do úst samotnému hrdinovi a třeba by ji prokázal rovnou na oscarovém klání.

Hodnocení: 70%