Recenze: Wonder Woman 1984 - DC kašle na předhánění Marvelu a servíruje bizarní směs osmdesátkové akce a romance

První hraný film o Wonder Woman dorazil s velkým humbukem roku 2017 a krásnou Dianu Prince (Gal Gadot), princeznu na tajném ostrově Amazonek, poslal do víru první světové války společně s pilotem Stevem Trevorem (Chris Pine). Film zaznamenal finanční úspěch a režisérce Patty Jenkins přinesl celkem vřelé kritické přijetí. Druhý díl, který dění přesouvá až do roku 1984, měl mít premiéru původně už v červnu tohoto roku, ale pandemie si na něj nemilosrdně došlápla a uvedení se posouvalo až na vánoční svátky - a jelikož koronavirus stále nepolevil a studio Warner Bros. podniká v krizové situaci dříve nepředstavitelné kroky, byl nejočekávanější projekt ze závěru roku odsouzen k simultánní premiéře v kinech i na HBO Max. Pokud měl však právě tohle být snímek, jenž mohl spasit stagnující kina či odstartovat revoluční studiovou strategii, tak je s kinematografií opravdu něco špatně.

Diana Prince nyní žije v osmdesátých letech v Americe, prostoupené šusťákovými bundami s ledvinkami a obchoďáky plnými arkádových her. Stále je stejně mladá a krásná, pořád dohlíží na veřejné blaho v ulicích a bez přestání vzpomíná na padlého Trevora, jenž byl její jedinou životní láskou. Její relativně usedlá existence se začne otřásat poté, co zkrachovalý obchodník Max Lord (Pedro Pascal) doslova absorbuje magický kámen, který plní jakékoli přání mnohem spolehlivěji než tradičnější zlaté rybky - a jelikož se přání jeho ani celé chamtivé populace zrovna neslučují se světovým mírem, celou planetu zaplavuje chaos a panika. A také se vrací dávno zesnulý Trevor a děje se mnoho dalších podivných věcí.

Pokud vás už stávající komiksové filmy nudí a připadají vám pořád stejné, Wonder Woman 1984 vás možná potěší tím, jak vehementně řadí zpátečku. Nejenže se totiž odehrává v jiné kulturní etapě, což v průběhu nezapomíná dávat okázale na odiv, on celý film včetně vyprávění skutečně vypadá tak, jako kdyby z těch naivních osmdesátých let hrdě vypadnul. A možná v tomto směru nejsem tou pravou osobou, která by měla nad takto staromilskou vizí vynášet verdikty, jelikož vývoji komiksového filmu nějak závratně neholduji a nemám k němu úplně vztah - přesto anebo právě proto mi přijde upřímně fascinující, že v dnešní době mohlo být s drahým a sledovaným blockbusterem naloženo takto bizarním a mírně neandrtálským způsobem.

První pro mě nepochopitelnou věcí je, že takový příběh mohl atakovat dvě a

půl hodiny projekce - když si na film vzpomenu s necelým denním odstupem, vybaví se mi jen řídká dějová kostra, natahovaná videoklipovými dobovými vsuvkami a zbytečnou vedlejší linií s nejúsměvnějším záporákem, jakého mám v živé paměti. Nechci shazovat jeho představitelku Kristen Wiig, která je v roli uťáplé vědkyně, měnící se pod vlivem událostí postupně ve fitness divu a nadlidský stroj na pomstu, docela fajn - jen mi nějak uniká, proč vlastně musela v příběhu být. A něco podobného lze bohužel říci také o Chrisu Pineovi, který je samozřejmě sympaťák a nejlepší herec v místnosti, ale jeho romantická vložka je také docela k ničemu (těžko se mi to píše, ale v tomto případě by asi dávalo větší smysl, kdyby byla Gadot nějak vášnivěji spjatá spíše s vyvíjející se Wiig).

Dalším problémem je, že celý film působí šíleně umělohmotně. A to se netýká jen všech křečovitě znázorňovaných emocí a z prstu vycucaných vedlejších linií, ale překvapivě také drahých triků, které jsou pravda lepší než v osmdesátkách, ovšem v dnešním měřítku je hravě překonává i přeskakování mezi svištícími auty v Rychle a zběsile. A toho jakoby si tvůrci byli vědomi, a tak se na nějaké atraktivní akční sekvence pro jistotu kašle - s atraktivitou je to ale složité už od samého námětu, neboť vlastně absentuje opravdu nebezpečný záporák. To se scénář snaží obejít tím, že do kůže nepřátel obleče rovnou celé lidstvo s jeho sobeckými a proválečnými sklony, ale činí tak v příběhu tak psychologicky děravém a chabě motivovaném, že to prostě nemůže fungovat a rezonovat.

Oslavný romantický závěr je jako z pohádky na dobrou noc a já se u něj opravdu upřímně ptal, nakolik mohly být všechny ty obludně naivní filmařské volby záměrné a nakolik pramenily z čiré nemohoucnosti natočit ozvláštňující vyznání superhrdinskému retru, v němž mezi hrdinným pacifismem a sentimentálními rodinnými monology stojí znaménko 'rovná se'. Vážně si nepamatuji jiný film z poslední doby, který by tak pyšně deklamoval svá toporně prohlášená životní moudra a který se zahleděl do nostalgické a v lecčems symbolické etapy tak osudově, že za ní hrdě schovává i vlastní natvrdlost a nesoudržnost.

A jak je pro mě výsledek tristní a bizarní, tak mám tendenci ho zároveň opatrně obdivovat. Wonder Woman 1984 je totiž zjevením, které se už dnes moc nevidí, a její nezpochybnitelný entuziasmus skoro až vzbuzuje naděje, že u DC se konečně vykašlali na souboj s Marvelem a vydávají se cestou žánrového experimentování. Zde je bohužel vše smícháno dosti nefunkčně a s přeplácaností nepůvodních gagů v Kameňáku, ale přesto začínám být zvědavý, s čím přijde Patty Jenkins příště - na rozdíl od Zacka Snydera mě její plácání megalomanské filozofické bábovky neiritovalo a příliš nenudilo.

Hodnocení: 50%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE