Recenze: Chicagský tribunál - Slavný soudní proces, herecké hvězdy a neomylný oscarový scénárista

Oním scénáristou je pochopitelně divadelní matador Aaron Sorkin, za jehož scénáře se platí zlatem už od roku 1992, kdy svedl dohromady Pár správných chlapů. Doma už má Oscara za Fincherovu Sociální síť a další dvě nominace za Moneyball a Velkou hru, kterou se před třemi lety rovněž katapultoval mezi sledované režiséry. Momentálně je tak v pozici, kdy si může točit, co se mu zamane - s Chicagským tribunálem, který můžete nově zhlédnout na Netflixu, však znovu piluje svou ostřílenou pozici v soudní síni, kde může diváka bohatě zasytit kanonádou skvělých dialogů z úst oceňovaných hereckých osobností. Námětem jsou mu konkrétně události z roku 1968, kdy se plánovaná demonstrace při sjezdu demokratické strany zvrhla v krvavý střet s policií a vyústila v soudní proces se sedmi organizátory, kteří padli napospas nové vládě a silnějším preventivním opatřením.

Kdo viděl zmíněnou Sociální síť nebo výborného Steva Jobse, tak ví, že Sorkin dokáže proniknout hluboko pod vnější šlupku svých historických aktérů a podat komplexní obrazy osobností, které se tvarují při verbálně silně zatížených interakcích s okolím. V tomto případě to měl ovšem těžší, neboť důležitých postav je v příběhu minimálně deset a každá hraje určitou roli ve flashbackovém vyprávění, které události kolem chicagských nepokojů teprve zpětně oživuje a zasazuje je do širšího kontextu. Ten základní nástřel tehdejšího společenského rozpoložení a představení aktérů přitom zajišťuje dynamická úvodní koláž, od níž se dostáváme rovnou do budovy soudu.

V momentě, kdy poprvé udeří soudcovské kladívko, tak v podstatě nemůžeme s nikým sympatizovat, a Sorkin spouští okázale vystavěnou rekonstrukci, která sympatie k obžalovaným samozřejmě vyvolává, ale odsouváním klíčových zjištění současně nechává zdvižený ukazovák - ten se podřízeně skroutí až v závěrečné půlhodině, kdy je vše vyjasněno a vlastně nezůstává prostor pro další otázky. Na to, jak je příběh komplexně vystaven a jednotlivé výpovědi svědků přenášejí pozornost zpět do minulosti i obrazem, je zakončení až překvapivě kompozičně slabé a vlastně jen poslušně uspokojivé.

Důvod vidím ve slabě vykresleném antagonistovi - jistě, významná historická

látka nutně nepotřebuje mít v pozadí Hitlera nebo Charlese Mansona, ale v tomto případě stačí jen obecný přehled o tehdejší společenské situaci v USA (který nám nabídne zmiňovaná úvodní koláž), aby divák přesně věděl, co chce Sorkin říci a proti komu bude vystupovat. Na jedné straně skupinka obžalovaných, která zastupuje názor drtivé většiny nespokojené mladé generace, a proti nim evidentně zaujatá vláda a vykonavatelé práva od prezidenta Nixona až po řadové strážníky v 'politickém procesu', který ztělesňuje na první dobrou nekompetentní soudce (opět skvěle slizký Frank Langella, který už ostatně skvěle zvládl i toho Nixona). Jde o silné a důležité historické téma? Jistě. Jde ale o skutečně hutný a myšlenkově bohatý filmový příběh? Eeeh, zase tolik ne.

Sorkin si to ale zřejmě sám uvědomuje a trumfuje oním vedením pozornosti nazpátek a celkově velmi přesnou režií. Když tempo zpomalí, můžeme se spolehnout na kvalitní dialogy, když se odbočí od stolu nebo ze soudní síně, pozornost je udržována jednak stále novým přívalem otázek, jednak promyšleným prolínáním více linií a fikčních i autentických záběrů. A samozřejmě všemu ohromně pomáhají také dobře zvolení herci, díky nimž je většina postav nakonec snadno zapamatovatelná - za vyzdvihnutí stojí kromě Langelly speciálně trio Mark Rylance - Jeremy Strong - Sacha Baron Cohen, ale pochvalu si zaslouží i ostatní (jenom ten Redmayne mě stále ne a ne přesvědčit, že má nějak nadstandardně bohatý výrazový rejstřík).

K ostatním postavám si ale naštěstí najdeme cestu a můžeme jim fandit, i když pro to není vystavěn zase tak silný podklad a spíše než o hodnotné mistrovské dílo, ve které jsem před zhlédnutím věřil, se jedná jen o velmi příjemně koukatelné cvičení v ozvláštňujícím vyprávění příběhu, jehož poselství by mělo být vysloveno, přestože je samo o sobě dost zjednodušené. Ve finále mě tak přes všechna nesporná pozitiva včetně vědomí, že těch 130 minut uteklo jako voda, docela mrzí, že tuhle látku nepřivedl k životu Steven Spielberg, pro něhož Sorkin napsal scénář již roku 2007 - v jeho podání by celá poslední třetina jistě lépe rezonovala a inscenace scén by dosáhla ještě větší cinefilní rozkoše (byť i Sorkin se diriguje dění na často omezeném prostoru velmi hladce).

Chicagský tribunál s velkou pravděpodobností potěší zaryté obdivovatele Sorkinovy psací sliny a potvrzuje, že slavný scénárista skutečně umí i zručně režírovat a vést diváckou pozornost, ale přeci jde v řadě ohledů o zklamání. Soudní retrospektiva se dobře sleduje a nikdy nenudí, jenže jí schází přesahující dramatický impuls, který by našponoval zvědavost a emoce až k závěrečné scéně, o což se přitom inteligentní tvůrce moc snaží. Až moc se spoléhá na vžitý stín ďábelského Nixona, jehož posluhovači necitelně shlíží na vybrané obětní beránky, a zapomíná se na konkrétnější osobní konflikty, popřípadě se zcela opomíná vývoj rozpolcených aktérů (Joseph Gordon-Levitt, jenž má jako státní žalobce svůj vlastní úvod, který naznačuje, že bude hrát v příběhu významnou roli, ale opak je pravdou. Ve zbytku vyprávění už je jen tím 'nepřátelským' právníkem, který má sice dobré srdce, ale jeho potenciální rozpolcení vede jen k dost sentimentálnímu závěrečnému gestu). Herci jsou ale skvělí a vyprávění má šťávu, která je až příliš návyková, než aby se nedalo mluvit o kvalitním a poctivém řemeslu, jaké byste si neměli nechat ujít.

Hodnocení: 70%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE