Recenze: Umění tančit v dešti - Moudrý pes s hlasem Kevina Costnera tlačí diváky k slzám

Opravdu dobrých filmů, které staví do popředí nejoddanější zvířecí přátele člověka, popravdě zase tolik nevzniklo, což je vzhledem k celkovému počtu psích filmových dobrodružství celkem smutné. Umění tančit v dešti, do češtiny naprosto nepochopitelně překládaný jako Umění tančit v dešti (proč 'tančit' namísto 'závodit' opravdu nepobírám a nedává to žádný smysl), se snaží vydat originálnější cestou a vyprávění koncipuje jako retrospektivní vzpomínání samotného psa jménem Enzo, jemuž hlas nepropůjčil nikdo jiný než Kevin Costner. Ten je skrze své vyprávění líčen jako inteligentní bytost, která rozumí všemu, co se kolem něj děje a co vypouští lidé z úst, a žije v přesvědčení, že po své smrti se reinkarnuje do člověka. A za páníčka má bodrého a milujícího automobilového závodníka Dennyho (Milo Ventimiglia), s nímž od prvních chvil sdílí vášeň pro závodění a obdivuje mimo jiné jeho 'umění závodit v dešti' a na kluzkých nepředvídatelných vozovkách.

Název filmu v součtu symbolizuje nejen Dennyho zálibu a talent, ale celkovou životní dráhu libovolné bytosti, která je nepředvídatelná a plná nejistot - veliká škoda, že něco takového se nepodařilo otisknout do samotného příběhu, jenž je od určité a relativně brzké chvíle předvídatelný až hanba. To by ve finále možná tolik nevadilo, kdyby film diváka zpočátku tak okatě nepřesvědčoval, že bude jiný a originální. Pohled do Enzovy hlavy je totiž super, chraplák Kevina Costnera dodává retrospektivnímu vzpomínání skoro až hloubavý přesah a vztah Dennyho s inteligentním chlupáčem, okořeněný o jejich společnou závodnickou vášeň, se rozvíjí velmi nadějně a zajímavě. Pak ale přichází povinné rodinné zvraty, z nichž minimálně jeden je překvapivý, ale vyprávění se začne drolit do ohrané emocionální výpovědi, která hrozně tlačí na pilu.

Což o to, emoce jsou poměrně silné a místy opravdu fungují, ale postupně to

čím dál více vypadá, jako když tvůrci na diváka jen ledabyle hází papírově oslovující motivy, aby měl Enzo o čem hloubat. Jeho náhledy a myšlenky tak sice vyprávění rámují, ale samotná výpověď se bohužel omezuje na vzletně znějící, ale vlastně jen sentimentální a obehraná moudra. V druhé polovině už dostávají až příliš prostoru ploché postavy, od nichž nic moc objevného nebo překvapivého čekat nelze, a celkový příběh vyznívá trochu jako strojově sestavená kulisa pro jinak hezké povídání s divákem.

Ale rozhodně nejde o špatný nebo vyloženě odfláklý film - jede se sice vyloženě na jistotu, ale ta podbízivost a líbivost je podávaná zkrátka příliš zkušeně a uvědoměle, aby ji nešlo alespoň částečně podlehnout. Režisérem je ostatně zkušený Simon Curtis, jenž divákům naposledy nabídl životopis Sbohem Kryštůfku Robine, a na filmu je přítomnost takto schopného tvůrce a prvotřídního zázemí většinou patrná. Jde o poctivé klišé podávané s železnou jistotou a s určitou podmanivou výmluvností, která nás nakonec, byť poněkud klikatě a zbytečně zdlouhavě, dovede až k příjemné závěrečné katarzi, podtržené finální písní od Creedence Clearwater Revival, podmalované odrazem očí Amandy Seyfried a doprovázené kýženým zjištěním, že pořídit si z náhlého popudu oddaného psího kamaráda není vůbec špatný nápad.

Umění tančit v dešti se řadí k těm vydařenějším psím příběhům a přináší silné emoce, přestože se vyprávění hlavně v druhé polovině zasekává nad nepříliš zajímavými lidskými hrdiny a přestává naplňovat svou závodnickou duši, kterou deklamuje úvod i samotný název filmu. Pes Enzo je skvělým průvodcem, a ačkoli se mu vždy nedostává dostatečně originálních a zajímavých osudů, do svých životů by ho jistě bralo 9 z 10 domácností. Pokud se naladíte na správnou vlnu, možná si i pobrečíte, pokud vás ale nějaké to slzonutičství rozčiluje, obraťte se rovnou jinam. Marley a já dostal solidní konkurenci, i když Enzovi přeci jen schází jeho energie a tah na bránu.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Poznáte herce v ikonických siluetách? I. část