Recenze: Jay and Silent Bob Reboot - je kultovní Kevin Smith konečně zase ve formě?

Jay (Jason Mewes) a Tichej Bob (Kevin Smith) kvůli soudu s filmovou společností přijdou o práva na svá jména. Získat zpět je mohou jedině, když se jim podaří zarazit dotočení rebootu filmu Bluntman and Chronic, který vznikl podle nich. Výstřední duo se tedy opět vydává do Hollywoodu. Během cesty však Jay náhodou zjistí, že se před mnoha lety stal otcem...

Kevina Smithe mám strašně rád - hlavně pro jeho smysl pro (ne zrovna decentní) humor, obrovskou lásku k moderní popkultuře (Star Wars, superhrdinské komiksy) a specifickému způsobu sdělování životních pravd, postřehů apod. Polovinu jeho filmografie považuju za právem kultovní - počínaje ultralaciným černobílým debutem Clerks: Mladí muži za pultem, konče komedií o amatérském natáčení porna Zack a Miri točí porno. I z jeho následujících snímků jsem si některé dokázal bez větších problémů užít (viz sektářský thriller Red State), u většiny z nich však bylo hodně znát, že svérázný a v jistých kruzích nesmírně oblíbený filmař už zkrátka není v takové formě jako dříve (hlavně v 90. letech).

Už několik let Smith mluví o pokračováních některých svých zásadních kultů - o Clerks 3 a Flákačích 2. Na ty zatím nedošlo (a stále není úplně jasné, zda vůbec někdy dojde), jeden sequel se mu ale natočit přeci jen podařilo. Když v roce 2001 natočil Jay a mlčenlivý Bob vrací úder, první celovečerní film věnovaný titulnímu duu nepříliš inteligentních, ale ohromně zábavných zhulenců a budižkničemů, kteří v předchozích "smithovkách" vždy měli jen vedlejší role či rovnou camea (nicméně pokaždé stěžejní a naprosto skvělá), zapřísáhlé "smithovce" rozdělil na velmi spokojené, a na ty, jimž tento režisérův kousek sedl jenom tak napůl (pokud vůbec). A teď tu máme po skoro dvaceti letech pokračování, s nímž to ohledně jeho diváckého přijetí zcela nepochybně lepší nebude...

Předně je třeba říct, že je tu snad všechno, co by Smithův fanda mohl chtít a očekávat. Plno narážek, citací a odkazů na nejrůznější filmy a současnou dobu (tentokrát samozřejmě dojde především na velmi aktuální téma hollywoodských rebootů, nechybí ani obligátní nálož více či méně hvězdných cameo roliček), Smithův typický humor, točící se hlavně okolo sexu a marihuany, a několik emocionálních a dojímavých scén.

Zcela zásadní problém je však v tom, že první dvě zmíněné roviny fungují buď málo, nebo rovnou vůbec. Ze začátku (než se hlavní zápletka aspoň trochu rozjede) je proto film (i kvůlli mizernému tempu) takřka k nepřežití - působí jako několikátý (a tudíž již zcela nepoužitelný) vývar něčeho, co bylo kdysi originální, chytré, legrační a zábavné, kdežto teď je to už jen nudné, okoukané a občas i docela trapné (např. cameo Vala Kilmera je jedno velké WTF). Smith se navíc nepřehlédnutelně snaží i o velkou sebereflexi - snad v každé druhé či třetí scéně se vysmívá buď sám sobě, popřípadě své zmiňované upadající tvorbě posledních deseti let (nepřekvapivě ale dojde i na vzpomínání na autorovu skvělou ranou tvorbu). A bez ohledu na to, zda je tohle okázalé sebemrskačtví míněno upřímně, filmu to nikterak nepomáhá, protože je stejně mělké a vyčpělé jako skoro všechny ostatní urputné (někdy až křečovité) snahy o humor, jenž je místy sice (opět) hodně meta (viz vsuvka představitele jednoho velmi populárního filmového agenta), ale rovněž značně unavený - a pro diváka únavný.

Ač to asi bude znít divně, tak jestli něco Smithův "rebooty kritizující reboot" zachraňuje od pádu do nekoukatelné břečky, je to jeho vážně míněná linka týkající se otcovství. Vidět Jaye, nebo-li absolutně antiotcovskou figuru, jak se najednou musí popasovat s pro něj naprosto novou situací (vyrovnat se s faktem, že je otcem dospívající dívky, jež se to navíc o něm nesmí dozvědět), je tím nejlepším, co tady Smith jako scenárista a režisér předvedl. A určitě nejen proto, že skoro vše okolo je na hraně neobhajitelné špatnosti. Pasáže stárnoucího, ale stále sympatického vlasatého individua s přidrzlou Milly (Harley Quinn Smith, dcera Kevina Smithe) jsou totiž celkově opravdu příjemné a ve správných chvílích dokáží zahřát u srdce.

Otázka, zda je Jay and Silent Bob Reboot dobrý film, je pro mě v tuto chvíli prakticky nezodpověditelná. Asi bych měl napsat, že není, ale Smithe a titulní tandem mám zkrátka natolik rád, že to asi nedokážu. Takže pokud se (také) řadíte mezi Smithovy hardcore fans, klidně si k mému hodnocení nějaké to procento přičtěte a film zkuste. Pokud ale nemáte v oblibě přisprostlé bláznivé komedie a jména jako Dante, Randal, Holden či Banky vám vůbec nic neříkají, bez váhání si odečtěte 10 a více procent.

Hodnocení: 50%