Recenze: Spravedlnost podle Spensera – Mark Wahlberg, bezpráví a sevřená pěst

Nerozlučné spojení režiséra Petera Berga a herce Marka Wahlberga je zpečetěno již pátým společným projektem. Po heroickém Dni patriotů (2016) a ryze akční 22. míli (2018) se přesouvají k oldschoolově laděné krimi komedii, která se velmi volně inspiruje knihou Roberta B. Parkera Wonderland.

Tónem i strukturou připomíná Spravedlnost podle Spensera starosvětsky přímočarou kriminálku, jak tématizuje i Spenserův parťák Hawk (Winston Duke): „Furt tě někdo mlátí, kámo. A všimnul jsem si, že kdykoliv tě někdo zmlátí, máš o trošku víc informací.“ Prostost vyšetřovacích metod neurazí, horší je to s případem samotným. Rozložení sil je patrné po prvních minutách, stejně jako identita ústředního protivníka. V duchu příběhů se Stevenem Seagelem jsou tedy jak zápletka, tak postavy bezpečně průhledné a tím pádem předvídatelné.

Spenserova výchozí situace je až noirově smolná: nejenže si musí odpykat svůj trest, po propuštění se navíc skrývá před přepjatou přítelkyní a svůj pokoj nedobrovolně obývá s novým nájemníkem Hawkem. Jakékoliv peripetie však vždy řeší s patřičným nadhledem za pomoci chlapáckých hlášek, a když už jde do tuhého, neváhá rozhýbat boky, rozdat pár dobře mířených ran a dvojnásobek jich přijmout. Stylem ulice inspirované rvačky jsou pak důkazem, že „na knockout svaly nepotřebuješ.“

Spensera sice nerozhodí ani nerovný souboj 5 na 1, spolehlivě ho však umlčí přítelkyně Cissy, která s hysterickou intonací glosuje jednorozměrný mačo svět, v němž si mužské postavy libují. Právě do takového světa perfektně zapadá Walhbergova herecká kreace, jím praktikovaná s mírnými obměnami již dlouhá léta: ztvárňuje totiž zásadového muže oplývajícího srdcem na správném místě a zdravým selským rozumem. Je současně civilní i heroický, citlivý i mužný. Prostě dobrák od kosti.

Štědrým mecenášem projektu se stala streamovací platforma Netflix. Právě online videotéky jako Netflix či HBO dlouhodobě rozmělňují hranici mezi filmem a televizí či filmem a seriálem. Westworld nebo Mindhunter jsou příklady seriálů, které svým formálním zpracováním i myšlenkovým obsahem přesahují většinu filmové produkce. U Spravedlnosti podle Spensera se podobná tendence také projevuje, nicméně regresivně. Tam, kde seriály dosahují kvalit dříve spojených výlučně s filmem, Bergův nejnovější film aplikuje seriálové strategie.

Nepřipomíná samostatně nosný film, ale pouze dražší pilot nového, nepříliš originálního seriálu. Představování vedlejších postav slouží jako budování základů pro další epizody a konec neskrývavě pomrkává po dalším dobrodružství. Zdá se, jako by tvůrčí nápady byly ponechány ladem pro potenciální pokračování, jako by běžec dlouhých tratí Berg šetřil síly na další kilometry. Netflixovský popis: „energický, vzrušující, film noir“ pak nelze číst jinak, než jako neutěšenou snahu vzniklý hybrid pozitivně vymezit. Spravedlnost podle Spensera je mnohem více krimi komedií, na níž přiléhavě sedí celá sémantika přízviska televizní. Podobně jako většina televizní tvorby je totiž schématická, plytká, těžko zapamatovatelná, ale při správném nastavení také zábavná a odpočinkově neproblematická.

Hodnocení: 60%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE