Dnes v TV: Na dostřel - Bruce Willis jako padlý policajt, co chlastá na houseboatu a hledá sériového vraha

Bruce Willis nám v posledních letech moc velkou radost nedělá a protože jsem už na svého hrdinu smutně naházel nějakou tu špínu, půjdu i druhým směrem a zkusím obhájit jeden z jeho starších propadáků, který si dnes večer můžete pustit v televizi. Pro mě o to osobnější, protože jsem si z filmu vzal před více jak dvaceti lety svou přezdívku Hardy (šlo v té době o jedinou roli, kde se Willisova postava křestním jmenovala stejně jako já), což se mi v posledních letech docela slušně vymstilo. Ale k věci, respektive k thrilleru Na dostřel z roku 1993.

Detektiv Tom Hardy (Willis) se narodil do policejní rodiny a tak sám nepřekvapivě navlékl uniformu a začal sjednávat právo a pořádek. Jenže se až příliš zaměřil na čest a k soudu proto poslal svého parťáka (a současně bratrance) pro nepřiměřené násilí. Jakoby to nestačilo, obviní policii z toho, že záměrně přehlédla klíčové důkazy v ostře sledovaném případu sériového vraha, poslala do basy nevinného a tím zakryla skutečného vraha - policistu! Tvrdohlavost ho nakonec připraví o místo ve sboru. Po pár letech je z vypulírovaného detektiva alkoholik, který žije na houseboatu s kočkou jménem Bob, dělá u říční policie a pro bývalé kolegy je vyvrhel. Zřejmě by na Toma Hardyho dávno všichni zapomněli, ale jednoho dne se v řece objeví tělo mladé ženy a tím odstartuje nová série vražd.

Psal se rok 1993 a Bruce Willis měl za sebou několik hitů, které mu zajistily pověst žádané hvězdy. Přestože mu nebyly cizí ani propadáky (za všechny jmenujme komedii Hudson Hawk, jejíž neúspěch položil studio TriStar), tak nějak se pořád automaticky očekávalo, že z každého dalšího filmu, jaký natočí, bude hit. Dvakrát tolik, pokud nasadí policejní uniformu. Na dostřel nicméně nedokázal diváky přesvědčit a snímek v kinech propadl, přičemž si odnesl poměrně zdrcující kritiky. Dodnes mám v paměti recenzi ze Cinemy, kde se tuším Tomáš Hoffman rozčiloval mimo jiné nad tím, že je složité fandit podobnému Mirku Dušínovi a že odhalení vraha porušuje desatero pátera Knoxe (což myslím není pravda, ale tuším, na který bod tehdy narážel).

Je pravdou, že Hardy rozhodně nemá slovní vyřídilku Johna McClanea a ani nepůsobí tak stylově ušpiněně (a zároveň sympaticky zásadově) jako Joe Hallenback. Hardy je idealista a trošku naivka v tom, jak se snaží věci v úvodu řešit. Ona je vůbec celá expozice problematické. Nápaditý úvod s policejním autíčkem na ovládání nikam nevede, jen jen pro efekt. Následná honička v autech je výborná (nebál bych se ji označit i za jednu nejlepších v rámci raných devadesátek), poté ale vidíme údajného vraha žen a ta postavička je na první pohled natolik komická a především nepravděpodobná, že by žádný příčetný státní zástupce podobného (byť třeba obětního) beránka nezvolil. A Hardy se do toho všeho usilovně snaží chovat správně a ano, není to zrovna ten sympaťák, jehož od Willise čekáme. Jenže tahle role byla původně psána pro trochu jiný typ herce (napřed Ed Harris, poté Robert De Niro) a diváci ve své době nebyli připraveni na to, že se Willis pokusí v podobné roli o charakternější rozměr.

Možná by to i přijali, kdyby ve zmíněném úvodu postava lépe fungovala. Opravdu zajímavá se stane až ve chvíli, kdy Hardyho tvář ozdobí strniště a on se s bolavou nohou a obří kocovinou probouzí na svém houseboatu a doufá, že přežije další den. Místo toho dostane novou parťačku a navrch nový případ. Pořád to sem tam ve vyšetřovací logice úplně hladce nešlape, snímek nicméně nabere tempo, nabídne nějaké ty akční pasáže (honičky na lodích jsou pořád docela vzácnost), pár dobře mířených hlášek a i zaměření se na rodinu policajtů není vůbec k zahození. Nemluvě o opravdu skvělém obsazení vedlejších rolí - Dennis Farina, Tom Sizemore, Brion James, John Mahoney, Andre Braugher, ti všichni odvádějí nadstandardní výkony. Jen Sarah Jessica Parker je jako Hardyho parťačka až vzácná trefa mimo cíl.

Co bohužel vůbec nefunguje, to jsou pokusy o temnější atmosféru. Snímek mění úhel pohledu a v několika momentech nám ukazuje okamžiky vrahova řádění. A tady se film opravdu drolí režisérovi pod rukama. Nejde ale o dominující složku, jen o několik menších pasáží, které vyplňují hlavní linii. Která je o Hardym. A Willis je v té roli tak dobrý, jak mu to téma umožňuje. Finále mu navíc dopřeje tváří v tvář vrahovi jednu z nejstylovějších hlášek jeho kariéry. Škoda, že se nepovedlo celek vyladit tak, jako jednotlivé části.

Čímž se dostávám k pozadí vzniku Na dostřel. Snímek měl problematickou produkci (částečně kvůli Willisovi, který kecal do natáčení a měnil scény za pochodu), první testovací projekce dopadly katastrofálně a následně se ve velkém přetáčelo. Údajně byl pozměněn nejen děj, ale i samotný konec. Těžko říct, jaká byla prvotní podoba filmu, ale například Hardyho zraněná noha není v příběhu nijak využita, přestože je na ni zprvu kladen důraz.

Na dostřel mohl být klasika. Má na to herce, produkční kvality a i závěrečný twist má něco do sebe. Temná část ale vůbec nefunguje a i to vyšetřování je takové jalové. Jako akční kriminálka z policejního prostředí jde ale o hodně slušný příspěvek do filmové knihovny devadesátých let. Ne tak scenáristicky vypiplaný jako Země policajtů, ale pořád dost dobrý, aby stál za pozornost.

Hodnocení: 70%

P.S. Skladatel Brad Fiedel (Terminátor, Pravdivé lži) zde odvedl jednu ze svých nejlepších prací. Bohužel soundtrack k Na dostřel nikdy nevyšel.