Recenze #3: 1917 - Dva vojáci, jeden úkol a stovky životů v ohrožení
Dvojice mladých britských vojáků Schofield (George McKay) a Blake (Dean-Charles Chapman) dostanou nebezpečný úkol. Vydat se během krátkého časového úseku přes nepřátelské území a doručit zprávu, která má zabránit smrtícímu útoku na 1600 spojeneckých vojáků, mezi nimiž je i Blakův starší bratr...
Sam Mendes je už dvacet let jedním z nejzajímavějších a nejuznávanějších světových režisérů. Poté, co se v roce 1999 filmovému světu fenomenálně představil Americkou krásou, která kromě spousty jiných ocenění získala i pět Oscarů (včetně nejlepšího filmu a režie), je každý jeho nový film očekávanou událostí. Po dvojici bondovek s Danielem Craigem (Skyfall, Spectre) se opět uchýlil k ryze autorské látce - tentokrát k velmi specificky pojatému dramatu z první světové války.
O 1917 se mluví především v souvislosti s tím, že se celé odehrává v jednom záběru. Což není pravda. Není natočené ani na dva nebo tři záběry. Ve skutečnosti je sestříhané z několika desítek záběrů (údajně dokonce ze 64). Podstatné jsou však dvě věci. Ve filmu nedojde k žádnému zřetelnému střihu (pokud nepočítáme párvteřinovou zatmívačku někde uprostřed snímku), a za druhé - i kdyby v něm neskrývané střihy byly, pořád by šlo o pozoruhodnou a působivou podívanou. Akorát by se ale hůře marketingově prodávala, protože její zápletka i celkový příběh zní na první pohled velice banálně. 1917 však patří k té sortě filmových šťastlivců, které dokazují, že prvotřídní filmový zážitek někdy může zprostředkovat i pouhá samotná forma. Tedy za předpokladu, že ji dostanou na starost opravdu hodně schopní lidé...
Vedle zmiňovaného režiséra je dozajista největší hvězdou filmu jeho kameraman - Roger Deakins, dnes už naprostá žijící legenda svého oboru, držitel dvou Oscarů (z toho jeden z nich je právě za 1917) a třinácti dalších nominací na něj (svého prvního ale paradoxně získal teprve před dvěma roky za Blade Runnera 2049). Právě zásluhou Deakinse je tento film po celou dobu vizuálně natolik dobrý (především ve smyslu vtahující a opojný), že by byla velká škoda nechat si ho ujít v kině. Tak velkorysou (a neuvěřitelně náročnou) práci s předkamerovým prostorem (mizanscénou) totiž jen tak někde neuvidíte...
Mendes ze své pozice pak služeb Deakinse a všech jeho spolupracovníků využívá k servírování různě laděných, ale bez výjimky působivých, drásavých, chvílemi až vyloženě strhujících scén (pád letadla, běh přes bojové pole apod.). Díky na kost osekané zápletce navíc ve filmu není mnoho příležitostí k oddechu. A když už náhodou k takovým dojde, zpravidla jde o křehké, poetické, dojemné, někdy skoro až povznášející momenty, které ke všem těm výjevům a důsledkům válečných hrůz vytvářejí silný, emotivní a divácky vděčný kontrast. O to víc bych pak chtěl zdůraznit, abyste se film (minimálně při první projekci) snažili co nejvíce "prožít" a ne příliš analyzovat - ono hledání skrytých střihů za oslabený divácký prožitek asi úplně nestojí (navíc byste jich stejně objevili sotva zlomek z celkového počtu).
Trochu se však obávám, že 1917 stihne podobný osud jako třeba Avatara (který Oscary za nejlepší film a režii také nakonec nezískal, přestože byl vnímán jako největší favorit) nebo čtvrtého Šíleného Maxe. Všichni ho sice budou vnímat jako technicky dokonalé, či "alespoň" skoro dokonalé dílo, mnozí ho však určitě budou kritizovat za jeho relativní příběhovou prázdnotu, popřípadě nepříliš obtížnou předvídatelnost. Osobně mám výše zmíněné filmy rád, protože mi i při opakovaných zhlédnutích nabízejí po celou dobu svého trvání silné filmové opojení, které mi zprostředkovává především jejich mistrovská řemeslná úroveň.
Z Mendesova snímku jsem sice napoprvé nezažíval natolik masivní euforické pocity, ani bych ho neoznačil za režisérův nejlepší film (tím pro mě možná už navždy zůstane jeho skvostný debut), ale bezpochyby je pro mě jedním z nejvýraznějších a nejlepších filmů, co jsem za posledních několik měsíců viděl. A pro příznivce válečných (velko)filmů je samozřejmě naprostou povinností. Obzvlášť pokud fandíte těm méně uniformním, které se nebojí jít si svou vlastní cestou, byť je třeba plná různých překážek.