Recenze: Srdcová královna - Bolestné drama o ženě, která zkrotila neposlušné muže

Drama Srdcová královna se u nás premiérovalo jako hlavní lákadlo v rámci festivalu severských filmů Scandi. Již předchozí festivalová štace (Sundance – cena diváků, Göteborg – cena za nejlepší film, cena diváků, dánský vyslanec na Oscara) vzbuzovala nemalá očekávání, posílená přihlédnutím k režisérčině (May el-Toukhy) předchozímu filmu – celovečernímu debutu Dlouhý příběh ve zkratce, který empaticky znázorňoval Sisyfovskou snahu po uspořádání si vlastního života.

Představu ambiciózního počinu utvrzují také citace recenzentů vmísené do traileru, standardně oplývající honosnými komentáři jako „v době #MeToo… jde o komentář k genderu, sexuálnímu zneužívání a významu pravdy“, „duši drtící tragédie“ nebo „portrét ženy predátorky“. Všechny jsou ale bez patřičného kontextu zavádějící.

Převrácení klasického schématu muž ve středním věku a mladá žena je bezpochyby aktuální a k nadužívané kauze MeToo v každém případě přidává hodnotnou perspektivu. Jak ale poznamenává režisérka, kauza MeToo je primárně o moci a mocenských strukturách, často těžko postihnutelných, nehledě na to zdali je dominantním subjektem muž nebo žena. Spíše než účelově provokativní komentář k současnému dění je film nadčasovou studií moci, jež nabývá různých podob a je užívána k různým účelům.

Ústřední postava Anne dennodenně užívá svých manipulativních schopností. Na pracovišti musí často sugestivně přesvědčit oběti znásilnění, domácího násilí atd. o nutnosti a správnosti vypovídání před soudem jako o jediné možnosti dosažení spravedlnosti. V interakci s manželem je pro dosažení svého záměru nejednou nucena obratně pozměnit rétoriku. A když je ohroženo její rodinné zázemí, nerozpakuje se nabýt chameleonské tvářnosti k potlačení pravdy. Její profil však není jednorozměrně démonický. Právě scény z pracovního prostředí, prokládající hlavní dějovou linii, nasvěcují její vlastnosti i v pozitivní rovině.

Jednoduchému zavržení zabraňuje i rozvržení snímku, v němž první polovině připadá budování vztahu Anne a Gustava, druhé zase sledování důsledků jejich mileneckého spojení. Forma zobrazení je nanejvýš objektivní (např.: kamera jen výjimečně volí detailní záběr, spíše si ponechává odstup), nepředsudečně zprostředkovává zapovězené sblížení a ponechává na divákovi, jestli se cele ztotožní či kategoricky odvrátí.

Pomyslná první část vybízí spíše k přijetí sympatií vůči Anne. S postupným vybočováním ze stanov daných rodinnými rolemi (macecha a nevlastní syn) se stupňuje i nepatřičnost situace, přesto se vytváří obraz, který je navzdory všem okolnostem romantický a vtahující, od letmých dotyků po hovory zachycené diktafonem. Matka dvou dětí prochází nejistotou spojenou s vlastním tělem a nečistými myšlenkami, a mimoto znovu zakusuje opojnost vzdorovitého a bezmyšlenkovitého mládí. Označení jako „portrét ženy predátorky“ nebo „duši drtící tragédie“ jsou tak pravdivé jen částečně.

Idylické souznění ovšem nemá dlouhého trvání a s jeho koncem se překlápí i žánrové uchopení. Počíná se série nenapravitelných rozhodnutí, předchozí intimita se vytrácí a nahrazuje ji sebestředná snaha o udržení si vlastního křehkého štěstí. Tenzi prohlubuje paranoidní atmosféra, v níž nevyřčená pravda zamořuje celý dům a dráždivé mlčení zneschopňuje určit, co kdo ví, neví či popřípadě ví a odmítá si přiznat. V této pasáži je naopak Annina zrůdnost demaskována jejími krutými činy, jejich závažné příčiny a charakterní pracovní rozhodnutí však opět zamezují definitivnímu rozsudku.

Možnost vtělit se a pochopit je podpořena Anninou mlhavou minulostí; distribuovány jsou jen nejnutnější informace, navíc v neúplnosti. Takové tvůrčí rozhodnutí ponechává dostatek prostoru na zaplnění mezer vlastními zkušenostmi a zároveň matně odůvodňuje některé rysy jejího chování.

Mimo zplošťující škatulky vybočuje i herecké duo Trine Dyrholm (Anne, držitelka Stříbrného medvěda za roli v Komuně) a nováček Gustav Lindh (Gustav). Ona v sobě spájí eleganci, krásu a nedokonalost, on ve svém rebelském výrazu ponechává místo i pro něhu.

Prostupujícím motivem je kniha Alenka v říši divů, jejíž četba metaforicky komentuje situaci v rodině. Stejně jako srdcová královna je i Anne s to „stínat hlavy“ pro zachování svého monopolu. Otázkou zůstává, jestli už dávno neztratila tu svou.

Hodnocení: 80%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Poznáte oblíbené filmy po přečtení jedné věty?