Recenze: Nenávist - zachrání další remake japonské hororové klasiky desítky lekaček?

Taky vám zní předchozí oficiální text distributora poněkud divně, a i na poměry duchařského hororu naivně a nesmyslně? Pokud ano, nebojte, okolo Nenávisti je těch divných věcí totiž vícero...

Nicolas Pesce (Oči mé matky, Piercing) se z nějakého důvodu rozhodl natočit po patnácti letech další remake stejnojmenného japonského hororu. A moc dobrý nápad to tedy nebyl...

Před několika lety jsem viděl první americký remake, jenž zrežíroval sám autor japonského originálu Takashi Shimizu. Z jeho děje si už nevybavím prakticky nic (o ten tam vskutku nešlo), ale doteď si moc dobře pamatuju, že u mnoha jeho scén jsem se tehdy opravdu bál (což se mi často nestává). U Pesceho filmu jsem se nebál skoro vůbec. Režisér se sice jakž takž snaží budovat tajemnou a pochmurnou atmosféru, primárně však spoléhá na lekačky. Desítky lekaček. Desítky naprosto rutinních a nezajímavých lekaček, které nejdéle od poloviny filmu v lepším případě pouze nudí, v tom horším už zcela nepokrytě otravují (a budí ze spánku, jenž je potenciálním následkem nezáživného rozjezdu).

Možná jediná věc, kterou mě tenhle počin zaujal, byl jeho podivně nepřehledný a kostrbatý způsob vyprávění. Kromě hlavní (současné) linie o policistce (nepříliš sympatická Andrea Riseborough) vyšetřující záhadné vraždy film několikrát velmi chaoticky skočí do minulosti (do roků 2004, 2005, 2006 a možná ještě jinam), aby v krátkosti odvyprávěl příběhy několika dalších lidí, do jejichž života kletba zasáhla. Takhle matoucí práci s vedlejšími zápletkami a flashbacky jsem dlouho nikde neviděl, natož v mainstreamovém duchařském hororu. Ty totiž většinou neexperimentují s vyprávěcí strukturou, nýbrž sázejí na jistotu v podobě prostého přímočarého syžetu.

Nenávist je teprve třetím celovečerním snímkem, jenž devětadvacetiletý Pesce (spolu)napsal a zrežíroval. V roce 2016 debutoval artovým černobílým hororem Oči mé matky. Loni natočil Piercing, produkčně skromný, velmi svérázný mix netradičního hororu a bizarní romance. Nenávist je tak zatím jeho "největším", ale bohužel i nejméně zajímavým, nejkonvenčnějším a nejobyčejnějším dílem.

A fakt, že film produkoval Sam Raimi (Lesní duch, Spider-Man), na něm není nikterak poznat (není v něm extrémní a krvavé násilí, brutální černý humor, výrazná práce s kamerou, zkrátka nic typicky 'raimiovského').

Horory mám nesmírně rád a viděl jsem jich už opravdu hodně - od těch největších klasik (Vetřelec, Osvícení, Vymítač ďábla) až po nejrůznější malá, zapadlá béčka či nezávislárny. Nová Nenávist určitě nepatří k nejhorším, které znám, ale k nejlepším v žádném případě také ne. Je to přesně takový ten spotřební, jednorázový (pod)průměr, jichž vznikne každý rok minimálně tucet.

Hodnocení: 40%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE