Retro recenze: Útes smrti - Když se plavání v moři stává noční můrou

Jednoduchý příběh sleduje pětičlennou skupinku přátel, kteří se vydávají na výletní plavbu k nezalidněným romantickým ostrůvkům. Pohodová cesta mění kurz ve chvíli, kdy loď najede na korálový útes a začíná se potápět. Zkušený průvodce Luke věří, že bude lepší zpátky na pevninu doplavat, než čekat se založenýma rukama a bez možnosti komunikace s okolním světem. Brzy se však ukáže, že tamní vody nejsou zrovna bezpečným místem.

Velkou devízou Útesu smrti je, že v jediné chvíli není sebemenší problém uvěřit, že ho skutečně napsal sám život. Postavy jsou sice rozděleny do očekávaných škatulek a Luke ztělesňuje takřka dokonalého hrdinu, ale přesto se s nimi dá poměrně dobře ztotožnit a dialogy jsou omezeny na normální uvěřitelné fráze. Především ale skvěle fungují samotné konfrontace se zabijáckým žralokem, které patří k těm nejvíce ryzím a naturalistickým momentům v dějinách zvířecích survival filmů. Nedočkáme se žádných digitálních ohavností, ale sledujeme opravdového mořského predátora, jenž nezabíjí jako mechanický stroj a žrout, nýbrž útočí instinktivně a s děsivou rozvahou.

Výplň před ztroskotáním lodi je samozřejmě nedůležitá a scénář nedokáže

podat silný příběh kolem postav a jejich vývoje, jak předvedl Spielberg v Čelistech, ale takové ambice ani nebyly na pořadu dne a režiséra Andrewa Trauckiho spíše zajímá vyčerpávající znázornění lidské beznaděje a neuvadající touhy po přežití. Po havárii následuje povinná dramatická pasáž záchrany ze zatopeného podpalubí, ale skutečně šlapat začíná atmosféra až poté, kdy divák zůstává uvězněn na moři s postavami, kteří se dohadují o dalším postupu a opakovaně zmiňují právě hrozbu v podobě žraloků. Traucki se poté může opřít o neohroženého Luka, jenž s potápěčskými brýlemi pravidelně kontroluje prostor pod hladinou a na něhož režisér váže hlediskové záběry, které stupňují napětí už před prvním nástupem obávaného lovce.

A když se žralok objeví, skutečně to vypadá, jako kdyby byl při natáčení volně vypuštěn mezi nešťastné herce. Útoky jsou atmosféricky předeslané, a když k nim dojde, díky subjektivnímu vyprávění se musí divák spoléhat na vlastní fantazii, což má také velmi pozitivní dopad (na kvalitu filmu, nikoli na psychiku diváka). Snímek je navíc relativně krátký, takže ani opakující se schéma mu příliš nohy nepodráží, a finále představuje velmi adrenalinovou pasáž, kdy zbývajícím hrdinům držíme palce (byť v něm opět lehce úřaduje to filmové rozvržení postav a dá se odhadnout, kdo vyvázne a kdo ne).

V rámci možností jde o kreativně a napínavě natočený survival, jenž zachycuje lidské protagonisty v nezávidění hodné situaci, jejíž okolnosti vyznívají reálně a uvěřitelně. Úvodní část asi bude mít většina diváků nutkání přeskakovat, ale zbylé dvě třetiny už rapidně překonávají i všechny věhlasnější soudobé konkurenty jako Mělčiny nebo 47 metrů. Útes smrti nabízí naturalistickou a solidně gradovanou konfrontaci lidí s přírodou, která se obejde bez digitálních triků a většiny trapných klišé. A už to je úspěch, jenž by byla škoda přehlížet.

Hodnocení: 75%