Recenze #3: Tenkrát v Hollywoodu - Polopravdivá romance Tarantina a jeho milované éry

Tak nějak to zřejmě vypadalo při květnové premiéře v Cannes, kam Tarantino svůj 9. počin dopravil na poslední chvíli po čtyřech měsících strávených ve střižně. Jasně, možná jsem si některé drobnosti nevinně beletrizoval a něco úplně vyfabuloval, ale kdo by mě za to popotahoval, když sám kultovní režisér s historií zachází svévolně. Ať už je řeč o osudu nacistických pohlavárů (Hanebný pancharti) či jižanském otrokářství (Nespoutaný Django), Tarantinovi dějinné události slouží jako inspirace, od níž se jeho objevná fantazie ubírá nepředvídatelným směrem.

Nejinak je tomu u Tenkrát v Hollywoodu, které zobrazuje zlomový rok 1969. Zlatá éra Hollywoodu nezvratně končí, společnost rozděluje jak válka ve Vietnamu, tak diametrálně odlišná generační východiska a všeobecnou nejistotu přiživuje také nově zvolený prezident Richard Nixon.

Navíc 9. srpna došlo k neblaze známému řádění satanistické a hippie sekty Charlese Mansona, při níž zahynulo několik lidí včetně těhotné herečky Sharon Tate, tehdejší manželky režiséra Romana Polanského, který byl osudného dne na pracovní cestě v Evropě. Manson jako prototyp vraha bez příčiny šokoval svět a brutální akt jeho zfanatizovaného společenství nadobro ukončil euforické období 60. let, doposud symbolizované nevázaným hnutím za volnou lásku.

Přelomový ráz doby ale Tarantino víceméně ignoruje. Nevěnuje pozornost sociální situaci, politickému dění a paradoxně ani razantním proměnám ve filmové branži. Namísto toho předkládá subjektivní podobu konce 60. let, nostalgicky zabarvenou a láskyplně shovívavou. Tarantino se po neonových boulevardech Los Angeles potuluje jako dítě po hračkářství, nebo spíše jako magor po videopůjčovně. Ze své milované éry ovšem vyzobává jen největší lahůdky, což jsou ve většině případů cinefilní aluze nebo dobově stylizované scény z fiktivních děl.

Pro Tarantina příslovečné narážky sloužily ve dřívějších filmech jako spiklenecké pomrknutí po znalém divákovi, přičemž nevědomého sice ponechaly chladným, ale nikterak ho to nemuselo iritovat, protože vícevrstvé vyprávění, spletitě komponované a překvapivě vypointované, představovalo více než dostatečnou kompenzaci. Jenže tentokrát dějová linie absentuje a je nahrazena syntézou drobných epizod, které po více než 2 hodiny předehrávají závěrečné pasáži. Často tak dochází k převládnutí kritizované postmoderní vyprázdněnosti spočívající v neustálém napodobování a odkazování, jednoduše proto, že chybí protipól. Navíc scény přeskakují mezi třemi ústředními postavami a viditelně se nepodařilo seskládat dramaturgicky soudržný celek, naopak neustálé přebíhání svědčí o rozháranosti a tematické rozbředlosti.

Jednou z ústředních postav je bývalá televizní hvězda westernů Rick Dalton (Leonardo DiCaprio), zoufale se snažící rehabilitovat svou kariéru. Jeho dublér Cliff Booth (Brad Pitt) mu věrně stojí po boku a jelikož i jeho kariéra uvadá, má spoustu času příteli Rickovi víceúčelově posluhovat třeba jako řidič, opravář či psycholog. Sám Tarantino se o parťácích vyjádřil jako o nejzajímavějším hvězdném duu od dob Redforda a Newmana a spousty kritiků v jeho opěvování pokračují, když se zmiňují o výjimečné bromanci. Pro odpověď si vypůjčím další Tarantinova slova, a to: "Odmítám vaši hypotézu."

Vztah pána a jeho sluhy je sice vyjádřen nádhernou hláškou: "Jsme více než bratři a méně než manželé", jinak se však film příliš nesnaží komplikované mužské přátelství blíže nastínit a obě postavy fungují víc samostatně než pospolu. K ikonické filmové dvojici také patří i rovnocennost hereckých výkonů, což zde neplatí. Brad Pitt totiž rezolutně strhává pozornost na sebe svým lakonickým flegmatikem, jenž problémy řeší úsměvem nebo pěstí, nejlépe obojím naráz (nemluvě o jeho rozkošném psovi). DiCaprio svého nejistého labila, který srdnatě bojuje o své místo na výsluní, ztvárňuje s jistotou sobě vlastní, ovšem herecký koncert jeho kolegy z něj činí druhé housle a z Pitta Paganiniho.

Sharon Tate v podání Margot Robbie dostává z titulního tria nejméně prostoru, ale jako radostná bytost, plná jak naivity, tak nezkaleného životního elánu bezesporu naplňuje svůj symbolický význam.

Dalším typickým rysem režisérovy kariéry je vycizelovaná hra s divákovým očekáváním, projevující se ve všech rovinách: od polidšťujících diskusí o masážích chodidel, přes hravé revidování žánrových pravidel až po neohlášené skoncování s předními figurami. Bohužel právě z obligatorní snahy vždy svést z cesty je znát, jak se Tarantino nevyhnutelně stává obětí vlastního kultu. To, co si dříve osobovalo přívlastky svěží a neotřelé, ani podeváté neurazí, nicméně nijak zvlášť neohromí.

Možná předposlednímu Tarantinovu filmu nelze upřít pár brilantních scén sjednocených pod společným jmenovatelem v podobě Brada Pitta: Boothova žena, LSD, návštěva ranče s Pussycat. V opozici k nim pak vyčnívá kontroverzní scéna s Brucem Lee, kterou jeho dcera Shannon Lee odsoudila jako nactiutrhání (slušně řečeno). A nutno dodat, že právem. Je až s podivem, jak Tarantino uctivě vykresluje Sharon Tate a zároveň se lacině vysmívá legendě bojového umění.

Občasně zmiňovanou samolibost v souvislosti s Tarantinem jsem dříve hodnotil jako lichou výtku, v tomto případě se s ní ztotožňuji. Jeho výsostná reputace mu nárokuje právo uchopit jakékoliv téma po svém, což se u Tenkrát v Hollywoodu negativně projevuje jako ztráta sebereflexe.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE