Recenze: Bílý bílý den - Když se mrtví navrací k živým

Islanďan Hlynur Pálmason zaujal již svým celovečerním debutem Zimní bratři (2017), který sice neuchvátil masy, ale minimálně u kritické obce si vysloužil pozornost. Jeho druhý film si již odbyl povinnou festivalovou prezentaci a definitivně stvrdil jeho status talentovaného mladého režiséra. Po Cannes a Karlových Varech se Bílý bílý den konečně dostal do tuzemských kin.

Návštěvy terapeuta jsou pro Ingimundura nepříjemnou záležitostí. Je mužem nemluvným, strohým, který se zdráhá mluvit o svých počitcích a proto ho mnohé otázky znatelně vyvádějí z míry. Kdežto jeho terapeut je člověk trpělivý, jenž s klidem přijímá jeho jednoslovné odpovědi a neúnavně se snaží z klienta vydolovat alespoň souvětí o dvou větách.

Krátký nástin jedné ze scén zde reprodukuji proto, abych vás jejím prostřednictvím upozornil na charakter filmu, ne nepodobný charakteru titulní postavy. Film, stejně jako Ingimundur, vám „nedá nic zadarmo“. Je rozvláčný, místy až plouživý. Vychutnává si dlouhé záběry a informace často nevyjadřuje přímo, nýbrž alegoricky (skvrna od krve, děsivá historka, padající kámen). Občas to zavání až exhibicí, když záběr trvá příliš dlouho (dům v čase) či je scéna namísto alegorie spíše enigmou (televizní show). Na druhou stranu sám režisér přiznává, že je příznivcem plurality interpretací, čímž jasně dává najevo, že hledání jediného správného smyslu je v jeho filmech zbytečné.

Minimalistické a náznakovité pojetí vyprávění je však v naprosté většině případů vytříbené a nachází tenkou hranici mezi úsporností a nebývalou výstižností. Krom pečlivě uvážených slov a alegorických obrazů je tomu příčinou hlavně brilantní výkon Ingvara Sigurðssona, který za něj byl oceněn cenou v sekci Týden kritiky v Cannes. Jeho jemně odstíněná mimika, v níž prozrazuje divákovi jen absolutně nezbytné, tedy nejasný duševní neklid, udržuje permanentní napětí.

Pokud nejste příznivci této podprahové interakce s publikem, dost pravděpodobně přetrpíte „chudou“ první polovinu a s trochou štěstí vaše neštěstí vykompenzuje silně gradující závěr. A pokud vás nevtáhne ani závěr, přinejmenším zakusíte vtahujícím způsobem znázorněné sociální prostředí islandské vesnice, do kterého se promítá severská prostořekost, upřímnost a zdánlivá necitelnost. Pečovatelské typy rodičů musí trnout při pohledu na scény s osmiletou vnučkou Salkou, třeba když zabíjí rybu nebo za pomoci nože rozbíjí led. Zmíněná upřímnost a prostořekost se zase kloubí při úsečném dialogu dvou přátel o nevěrnosti. Nakonec jsou však všechny pověstné atributy nejlépe vtěleny právě v postavě Ingimundura, který své strasti řeší s podobně chladnou logikou jako hrdina z Boje sněžného pluhu s mafií (2014).

Nepřívětivá, ale přitom podmanivá příroda už jen dotváří celkový kolorit a režisérskému záměru dodává na sugestivnosti, stejně jako kvílející smyčcový doprovod, neustále připomínající znepokojivou neznámou.

Odtažitost občanů naplňuje i práce s kamerou, která vše sleduje s odstupem, z vnějšku (policejní kamery, záběry na terapeutickou místnost zvenku). Oproti tomu vřelý a upřímný vztah panuje mezi Ingimundurem a Salkou, jejichž vzájemná sehranost je podpořena výkony obou protagonistů.

Jak bylo naznačeno, divák vyčkavší do konce bude odměněn eskalujícím zakončením, které celou linii uzavírá hluboce lidskou satisfakcí. Takže, ještě jednou: vyčkejte prosím, přistupte na vleklé tempo a sever vás za to odmění.

Hodnocení: 85%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Poznáváte žhavé srpnové kinopremiéry?