Retro recenze: Vesmírná tělesa - Bláznivá parodie od mistra žánru

Mel Brooks je živoucí legendou hollywoodské parodie. Od šedesátých let minulého století, kdy výrazně prorazil se svými satirickými Producenty, zásoboval dalších třicet let diváky vtipnými příběhy, které se zaměřovaly na zesměšňování či zlehčování různých žánrových schémat či slavných zápletek. Vedle Mladého Frankensteina, Ohnivých sedel či Robina Hooda z jeho tvorby nejvíce vyčnívá právě komedie Vesmírná tělesa (v originále Spaceballs) z roku 1987, evidentně inspirovaná masivním úspěchem fenoménu Star Wars. Ze ságy George Lucase přebírá Brooks obdobné charakterové typy a důmyslně odkazuje i na její propracovanou mytologii. Dočkáme se tak příběhu o krásné princezně Vespě (Daphne Zuniga), kterou unese proradný národ Spaceballů pod vedením prezidenta Skrooba (Mel Brooks) a obávaného Lorda Helmy (Rick Moranis), aby pomocí vydírání získal od otce princezny a krále planety Druidia kód k otevření štítu nad tamní atmosférou. Jediný, kdo může princeznu i celou planetu zachránit, je vesmírný grázlík Lone Starr (Bill Pullman) a jeho přítel, kříženec mezi psem a člověkem Blaf (John Candy).

Už na úrovni samotných postav tedy Brooks servíruje otevřenou parodii na princeznu Leyu, Dartha Vadera, Chewbaccu, Hana Sola a další ikonické hrdiny, přičemž zachovává i jejich úlohy v příběhu a baví hlavně tím, jak jednotlivé charaktery od jejich předobrazů diferencuje - Vespa je nafrněná a zhýčkaná dámička, Lord Helma přitroublý zakrslík a Yogurt, zdejší verze mistra Yody, vystupuje jako svérázný mudrc, který zavádí hrdiny do svého obchodu s merchandisignem, kde se to hemží reklamními předměty s nápisem Spaceballs. A je to právě tato sebeuvědomělost, která představuje další dominantní a zábavný rys filmu - herci se dívají přímo do kamery či komentují naivitu některých zvratů a občas spatříme dokonce členy štábu a kaskadéry. Brooks si tak explicitně a trefně utahuje ze žánru samotného a divákovi neustále připomíná, že se dívá na parodii, kterou nelze brát v jediném ohledu vážně.

Vážné prvky tu ostatně nehledejte. Brooks byl vždy filmařem, který se nebál zabrousit do motivů, které vyzdvihují trapnost situace, takže i zde přítomný humor nemusí sedět úplně všem. Vesmírná tělesa však lacinější cesty k rozesmání většinou potlačují a vynalézavě sází výhradně na přímé parodie jiných filmů, které promyšleně nabalují na ústřední dějovou linii ve stylu Hvězdných válek. A jestli se občas v tom ohromném přívalu vtipu objeví gag slabší, tak ho po chvíli zaručeně přebijí ty povedené a nezapomenutelné (pročesávání pouště nebo parodie na Vetřelce a Planetu opic jsou boží).

Vesmírná tělesa nedosahují až takové kadence uvědomělého humoru jako například Žhavé výstřely, které byly také kompletně postaveny na parodování jiných snímků, ale pořád je řadím ke špičce tohoto odvážného odvětví komedie, kde se tvůrci mohou stejně dobře spálit jako uspět. Uvolněte se, přijměte Brooksův filmový vesmír, v němž je možné takřka cokoli a který se nebojí odkazovat i k naší běžné realitě, a vychutnejte si zábavné výkony všech velmi schopných a známých herců (dorazí dokonce i John Hurt!) - a nezůstane pochyb o tom, že si v té vlně specifického humoru, která startuje už od úvodních "Star Wars" titulků, najdete to svoje.

Hodnocení: 80%