Retro recenze: Attack on Titan - Lidožraví titáni útočí na srdce diváků. Budou mít úspěch?

Konkrétně se jedná o filmové zpracování populárního anime jménem Shingeki no Kyojin (Attack on Titan) z roku 2013. Tento seriál, který se v současné době může pyšnit už třemi příběhem nabitými sériemi, můžeme řadit k jednomu z nejoriginálnějších anime vůbec. Se svým časoprostorem zasazeným někam kolem roku 800 tamějšího letopočtu, poukazuje na život lidí, kteří žijí za vysokými zdmi obklopenými lidožravými titány. Hlavní hrdinové, kteří byli v minulosti vystavěni jejich běsnění, se vydávají na cestu za spásou lidstva a jeho osvobození od těchto zdánlivě hloupých, avšak sadistických monster nadlidských rozměrů.

Ne nadarmo se říká, že by se hrané ztvárnění těchto seriálů nemělo spojovat s jejich animovanými předlohami. Jenže kdo to nedělá? Hlavně potom, co je film propagován jako přesná adaptace, trailery jasně odkazují k animovaným scénám a postavy nesou stejná jména (tedy, alespoň pár z nich). Jenže právě to nám v trailerech nezobrazí. Dá se říct, že nás falešně odkážou na jakousi přesnou kopii, která se ale po zhlédnutí sotva pár minut z této adaptace mění z očekávání na krutou realitu, která ne každého diváka potěší. Ani toto filmové zpracování, nesoucí totožný název s jeho animovanou předlohou, se bohužel nedá označit za zdařilé.

Japonský hraný film jménem Attack on Titan (2015) je jen jeden z mnoha, který slaví celosvětový neúspěch. Mezi další takové spadají hraná ztvárnění k anime Death Note, které má dokonce filmových zpracování několik (jedno z roku 2006, druhé poměrně nové, z roku 2017, na jehož provedení nese zásluhy Netflix) – bohužel všechna neúspěšná. Nebo třeba DragonBall: Evoluce (2009), který je na tom prakticky stejně. Bohužel pro mě, jakožto pro věrnou fanynku tohoto animovaného skvostu, se setkal i film Attack on Titan s neúspěchem.

Ačkoliv se možná na první pohled nemusí zdát filmový snímek jako naprostá ztráta času, nalézám zde momenty, při kterých jsem nucena chytat se za hlavu a ptát se sama sebe – proč? To, že do příběhu nezařadili ani jednu z mých oblíbených postav, je jen jedna věc, která mě zamrzela. Vzhledem k tomu, že jen jedna z nich je hlavní, ta druhá svým charakterem jen polovičně, by se to MOŽNÁ dalo tvůrcům odpustit. Stejně tak bych dokázala přehlédnout fakt, že z anime, které má být zasazené ve Střední Evropě (jedno z míst je dokonce na území našeho státu), obsahuje evropská jména a charaktery ztvárněné tak, aby odpovídaly proporcím Evropanům, udělali snímek, který je čistě v japonském stylu. Postavy se nijak nesnažili "zevropštit", jména ale změnili tak, aby byla asijská.

Na druhou stranu se pak pokusili nahodit trochu evropské kultury tím, že tam nuceně vsunuli minutovou krátkou skladbu v úvodu, která k naší kultuře měla odkazovat. To se jim ale opravdu nepovedlo. Pro mě jakožto pro diváka to ztrácelo smysl. Říkala jsem si, že když už to přizpůsobili Japonsku, měli to tak nechat úplně, a ne se potom snažit zachránit to takhle násilným a nepřirozeným způsobem. Je to ale film, který měla na starost japonská produkce, s ne příliš vysokým rozpočtem, takže i to jsem ještě skousla. I mistr tesař se někdy utne. Co ale nedokážu odpustit je fakt, že se jim absolutně nepodařila zachytit atmosféra, která celému anime dodává tu pravou šťávu, nutí diváka sedět, hledět se zatnutými půlkami a jen vyčkávat, kdo zase umře.

Zatímco v anime panuje dechberoucí atmosféra, zachycená v zářivých barevných odstínech, která tvoří kontrast s emotivně zdrcujícím dějem, tak ve filmu všechno ladili do šedivých a ponurých odstínů, které ubírají to, co anime dělá od těch ostatních výjimečné. Dle všeho je to díky tomu, že se tvůrcům zkrátka nepodařilo zachytit napínavý děj, aby jej divák zvládl vnímat i přesto, že by všechno kolem bylo zdánlivě jasné a sluníčkové.

Jak jsem již výše zmiňovala, mrzí mě, že neuchovali design hlavních charakterů, ale vzhledem k tomu, že to celé kompletně zasadili do jiného prostředí, se to ještě dá pochopit. Více mě na tom mrzí, že nezachytili ani jejich vzájemné vztahy a nedodrželi věk hlavních postav. Zatímco v anime se ocitáme u charakterů v dětských letech, ve filmu se jedná už o dospělé jedince. Nemají mezi sebou ani ta pouta, která jsou v anime zdůrazňována. Právě to neustálé opakování, jak jsou si všichni blízcí, pak vzbuzuje silné deprese, když vidíme, jak je onen charakter zmasakrován obrovskou bestií. To o filmu ale neplatí, ani jednou jsem během sledování nepocítila smutek a lítost k žádné zemřelé postavě.

Jedinou věc, kterou bych ráda v této filmové verzi vyzdvihla, je loutkové zpracování tzv. abnormálních titánů. Malinko mě to vrací do období prvních Godzill, které byly zpracovány na podobném principu. Alespoň pokus si s tím vyhrát jinak než pomocí CGI, využít lidské práce a spojit několik animačních technik do jednoho filmu opravdu oceňuji. I přesto, že se jim to ne vždy úspěšně povedlo, je to věc, která pro mě celý snímek zachránila.

Tento hraný film ale celkově hodnotím jako zklamání, což mě doopravdy mrzí, poněvadž jeho animovanou předlohu již nějakou dobu sleduji a jsem jejím dlouholetým fanouškem. Bohužel jsem ale byla až příliš naivní, že jsem věřila v zázrak.

Celkové hodnocení: 30%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Co víte o anime?