Recenze: The Ruthless – Bezzubě s citem. Jaká je nová italská gangsterka?

Vlastností celého člověčenstva je zapomnětlivost. Zapomínáme na masarykovské ideály, na hrůzy komunismu, na vynesení odpadků. Stejně tak i tvůrci jako by zapomněli na plejádu revolučních mafiánských snímků – na Zjizvenou tvář (1983), Kmotra (1972), Mafiány (1990) a nesčetně dalších. A nejenom na ně, kupříkladu také na Vlka z Wall Street (2013), lokalizovaného v neméně hnilobném prostředí. Jak jinak potom opodstatnit opětovné užití té samé šablony, na níž k rozpoznání základních kontur není zapotřebí cinefilských vědomostí, nýbrž postačí minimum filmového povědomí.

V rámci základní kostry příběhu se tedy scenáristé původností myšlenek ohánět nemohou, stále ale mohou trapný zápach derivace zapudit množstvím invenčního myšlení, které chudokrevnou kostru košatě ověnčí a odežene všechny pochybnosti o plagiátorství. Propriety zajisté přítomny byly: charismatický Riccardo Scamarcio (Santo Russo) ve společnosti kongeniálních dam Sary Serraiocco a Marie-Ange Casta, to vše zakomponováno do černohumorného ladění a vizuálně vděčných 80. let 20. století v Itálii.

Jenže ani bravurní jednotliviny nezaručují výsledný triumf, jak dokládají prozaické zkušenosti z kuchařských eskapád pejska a kočičky či rozhovory z prostředí kolektivního sportu, kde, jak se říká, jde o to „si sednout“. V případě The Ruthless ovšem byly figury netečně usazeny v předem vysezených gaučových důlcích, v nichž jsou především Scamarciovy herecké vlohy radikálně zploštěny a roztomile rošťácký kukuč nevytěžen. Jednoduchá vyprávěcí forma vrství až s úřednickou nezaujatostí scény za sebou, které společně s voiceoverem pouze přihazují kinetickou energii rozjetému vlaku, jehož cílem je bezbolestně doklokotat na cílovou stanici. Bez důkladné psychologizace nebo snad detailnějšího vhledu do praktik ilegálního průmyslu, namísto toho s občasnou humornou vložkou a sympatickým soundtrackem. Divákovi se nabízí ojedinělá možnost si společně s tvůrci odškrtávat ve svižném, leč povrchním sledu podsvětních výjevů obligatorní body, čekaje a doufaje přitom, co se bude dít mezi nimi (spoiler: nic moc).

Ono „nic moc“ nese v sobě nejistou naději po přinejmenším několika pochvalných momentech, které opravdu přítomny jsou a trpce připomínají nenaplněný potenciál. Třeba úsměvná kolize mafiána Santa, představujícího přímočarou materiální logiku „nedělej nic zadarmo“, s aristokratickým intelektuálem, co blahosklonně prodává inspiraci. Nebo protřelá praxe drogového sommeliéra, popřípadě praní krvavé košile. Nad těmito komickými pasážemi vznáší se však důvtipně využitý návratný motiv „cela sa vans dire“, jenž je promyšleně a nenuceně inkorporován do děje.

Na jedné z databází setkal jsem se s přiléhavým komentářem, jehož titulek agresivně spílal: „Toothless, not ruthless!!!“ – tedy přeloženo do češtiny: „Bezzubý, ne bezcitný!!!“. Právě tato slova jadrně vystihují důvod, kvůli němuž mě tahle italská gansterka nejvíce irituje. Postrádá svůj jedinečný výraz. Jako se ona zapomněla vymanit ze stínu svých předchůdců, i diváci brzy zapomenou.

Hodnocení: 60%