Recenze #4: Avengers: Endgame - Co kdyby noví Avengers stáli za…

Stejně jako Wachowští došli od mužského pohlaví a revolučního Matrixu (1999) k ženskému pohlaví a vysmívanému Jupiter vychází (2015), stejně jako Shyamalan došel od vizionářského Vyvoleného (2000) k propadákovému Po zániku Země (2013), došli i bratři Russoovi ve stejném duchu protipólů od fenomenální Infinity War k umolousané Endgame.

Tam, kde Infinity War vyčnívá svou vytříbenou kombinatorickou schopností složit z nespočtu postav celek konzistentní a v rámci komiksového filmu uvěřitelný, řítí se Endgame do propadliště nezřízenosti a cestou ztrácí poslední zbytky racionality. Když bratři Russoové vedli své hrdiny v Infinity War, činili tak až mateřsky něžně a pokorně, s vědomím zodpovědnosti vůči pravověrným fanouškům a postavám samým. Kdežto v Endgame je překročena hranice soudnosti a režiséři necitelně manipulují svými figurkami – Hulk s Thorem jsou degradováni na chodící gagy, přičemž severský hromosvod navíc projde ještě další tučnou proměnou.

Humor vůbec oplývá znatelně podstatnější rolí, než by se očekávalo, mnohdy bolestně nepatřičný a podivuhodně podobný lacinému sitcomu. Navíc se tak celek nese až v protichůdném odstínu vůči svému předskokanovi, který dokázal vytěžit hmatatelné emoce i přes zcela jasnou nedefinitivnost. Tady naopak konečnost tkví již v samotném podtitulu, přesto s sebou však nenese osudovou podmanivost, naopak spíše ležérnost a nevýznamnost vycházející z neustálého žertování.

Nehledě na svévolné zacházení s charaktery, ani cesta od fatální prohry k totálnímu vítězství neoplývá neproblematickou svižností Infinity War. Očekávaný úprk Ant-Mana z kvantové říše je vysvětlen nehoráznou lenivostí a cestování časem, komentované posměšnými narážkami na Návrat do budoucnosti (1985) či Terminátora (1984), je nakonec nástrojem pro sentimentální setkání jak vystřižená ze vzpomínkového dílu latinskoamerické telenovely. Krom toho je prostřední pasáž překvapivě pacifistická a nebýt několika humorných glos až otravně uřečněná. Je tomu škoda, jelikož právě ona představovala mlhavé údolí mezi povinnou expozicí sestávající téměř výhradně z trailerových záběrů, a neméně povinným finále, které je sice trailery naopak skoro jednotně ignorováno, jeho zakončení je ale s přihlédnutím k žánru a končícím hereckým smlouvám v základních rysech předvídatelné.

Nakonec sice žádná z vydatně fabulujících teorií fanoušků nevyšla, to ovšem nutně neznamená úspěch. V situaci, kdy je dán začátek a cíl a jedinou, leč nevýslovně zapeklitou a určující otázkou, je, jak si Russoovi zvolili cestu přemíry patosu, na sílu cpané směšnosti a chvílemi nepříjemně pociťované nastavovanosti. Společně s násilnou navigací postav do nepřirozených rolí dochází k odcizení. Celková nefunkčnost jednoduše demaskuje fiktivnost celého světa, od nějž jsme doposud bez známky pochybnosti hltavě přijímali každý pamlsek, a náhlé uvědomění neexistence mantinelů, které by ohraničovaly fantazírování tvůrců, nevyhnutelně zabraňuje jakémukoliv emocionálnímu prožitku.

Blyštivá dominanta Infinity War, novátorsky (minimálně v Marvel univerzu) pojatý titán Thanos, je namísto dalšího rozpracování notně sešněrován - tentokrát už necedí objevná filosofická bloumání, zato plní prozaickou funkci ničitele.

Závěrečná bitva sice představuje monumentální podívanou, není to však bombastičností samotné akce jako spíš vysněným seřazením kompletní plejády pospolu. I v tomto ohledu Infinity War vítězí, ať už soubojem s Thanosem nebo bitvou ve Wakandě.

K dobru Endgame je povinno dodat, že nároky jsou chtě nechtě nepoměrně ambicióznější než kdy předtím. Bezprecedentní ráz celé události značí milníkový význam epilogu, který ovšem nespočívá v jeho kvalitě, nýbrž v minulosti, již uzavírá.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE