Recenze #3: Avengers: Endgame - Velkolepý konec jedné éry?

Jak lépe začít, nežli od konce. Když totiž film skončil a jména tvůrců napsaná úhlednými bílými písmeny začala vyplouvat na plátno, zatímco obyvatelé sálu se pomalu sbírali k odchodu, prostoupil mě pocit blaženosti, jaký jsem dosud u filmu nezažil. Mísila se v něm jakási nostalgie a smutek nad věcmi, které už nebudou, s čirým nadšením a radostí z toho, co jsem právě viděl a čeho jsem byl jako divák součástí dlouhých deset let.

Něčeho, s čím jsem vyrůstal od prvních let základní školy skoro až na konec střední. Něčeho, co jsem si za tu dobu, stejně jako mnoho diváků, v nejlepším smyslu slova přivlastnil. Něčeho, co se pro mě stalo událostí, kterou jsem vyhlížel a na kterou se těšil, nezávisle na věku a období. Něčeho, s čím jsem se za ta léta sžil, jako s žádnou jinou věcí v rámci filmu, a co se mnou zůstane už napořád a nedám na ni dopustit, ať už je to brak, nebo ne. To, co tím chci říci, je, že Avengers: Endgame pro mě byl stejný zážitek, jako když fanoušci Pána prstenů viděli Návrat krále. Osobní, velkolepý a nezapomenutelný. Přitom nejsem obsesivní fanda komiksového MARVELu (preferuji DC) a před MCU jsem měl jen základní znalosti hrdinů jako byli Spider-Man, X-Meni nebo různé části Avengers. Přesto vidět tohle na plátně byl zážitek.

O tom, jak úžasné je to, čeho Kevin Feige dosáhl, píši v jiné sérii článků. Přesto až v Endgame to doopravdy cítíte. Poslední díl ze série Avengers totiž zužitkovává všechno, co se stalo před ním. To, co jej činí jedinečným v rámci univerza, není velkolepost nebo počet postav, cena efektů nebo tržby, ale konečnost.

Většina filmů v MCU byla samostatná díla a obstály by i bez velkého crossoveru, pořád tam byl ten pocit, ta předtucha, že k něčemu směřují, něčemu připravují půdu, že jsou součástí seriálově vyprávěné franšízy, která čeká na svou závěrečnou kapitolu. Endgame je ta kapitola a postrádá tenhle pocit v pozadí. Jasně vám dává najevo, že tady to končí, tady se všechno uzavře a zodpoví, tady je konec cesty. A to úplně mění pravidla hry, protože najednou tu není ta jistota, že to všechny postavy přežijí. Díky tomu nechybí jindy absentující napětí a strach o postavy, které jsme až dosud brali za neměnné jistoty. Zároveň na tom nese zásluhu silný, dobře vykreslený záporák, který v Endgame není o nic méně nebezpečný, nežli v Infinity War. Nebudu ale mluvit o ničem z děje, co nebylo odtajněno v trailerech, takže radši nepůjdu do bližších detailů.

Bohužel se film nevyhnul několika chybám, které zamrzí, ale nijak zásadně nekazí celkový dojem. První problém jsou klasicky low-endové triky (dneska jsou úchvatné, jak tomu ale bude za deset let, nikdo neví, do krásy však nezestárnou), druhý je možná zbytečně moc prostoru pro vedlejší postavy – ne všechny ho zvládají zužitkovat a občasné prostoje sice posouvají příběh, ale postavy sedí v místnosti a mluví, což má za následek nekonzistentní tempo.

Ale příběh samotný je přinejmenším překvapivý, protože se bratři Russoové vydávají úplně jiným směrem, než po trailerech čekáte, a po celou dobu vedou příběh tak, abyste byli vždy o krok pozadu.

Zároveň mnohokrát propíraná stopáž - tři hodiny, což není úplně obvyklá délka u superhrdinských blockbusterů – není vůbec na škodu, protože je pořád na co koukat nebo co poslouchat. Navíc uběhne jako nic. Dlouho tu nebyl film, který s takovou lehkostí ubíhá, i když je ve skutečnosti obrovský ve všech směrech. A ano, měli byste si před začátkem filmu dojít na záchod, ale to není nic tak hrozného, ne?

Bratři Russoové, i přes všechny své snahy, jednou v první polovině sklouznou k nelogičnosti, která nepálí tak silně, dokud nad ní nezačnete přemýšlet. Oproti Infinity War je zde kratší část stopáže strávená epickými rozmáchlými momenty. To je ovšem způsobeno vyzdvižením kvality nad kvantitu, díky čemuž v rámci blockbusterů nemá Endgame sobě rovného.

Navíc plní fanouškovské sny, které dosud byly jen bláhové naděje, a občas jde ještě dál a udělá něco, o čem nikdo ani nesnil, protože si myslel, že to je moc ztřeštěné, ale tvůrčímu týmu se podařilo to naprosto přirozeně zakomponovat do děje. Přitom těží z možností maximum a využívají všeho, co už bylo v rámci MCU řečeno, i toho, co prozatím zůstávalo jen v komiksech, s očekáváním, že je znáte, a proto pochopíte. Bez přehánění to platí pro většinu lidí, kteří navštíví kino; ti, kteří se nebudou nutně chytat, se zabaví nadprůměrným blockbusterem. Ale i já, jako normální fanoušek, jsem nejednou ronil slzy, avšak nejen smutku, ale i štěstí. A naměkko jsem z toho ještě den a půl po projekci.

Velkou poctu si zaslouží všichni lidé, kteří na filmu pracovali, ale největší část by měla jít bratrům Russoovým a scenáristům Christopheru Markusovi a Stephenu McFeelymu. Ti totiž dokázali vzít obrovské kvantum postav a dát je do jednoho filmu, aniž by to působilo nepřirozeně, chaoticky nebo přeplněně. Ne všechny jsou tam pro prohloubení příběhu, mnoho slouží jen jako fan service (pomrknutí na diváky) nebo pro zpestření osazenstva. Zároveň některé z nich dojdou konce své vývojové cesty a jejich příběhy se uzavřou (ne nutně smrtí). Přitom ještě zvládnou fungovat jako aktivní činitelé v rámci děje Endgame. I když se to na první pohled nezdá, je to jeden z největších scenáristických kousků za dlouhou dobu. A bratři Russoové to zvládají všechno převést do pohybu v přehledné, barevné podobě, která je sice velkolepá, ale má prostor pro intimní momenty věnované postavám. V těch se vrací zpátky na začátek, kdy zdaleka to nejzajímavější nebyly velké celky, ale letmé momenty, kdy naši hrdinové shodili kápě a odložili zbraně, aby si užili pár chvil jako obyčejní lidé, kterým slouží.

Z postav je totiž věnován největší prostor zakládající skupině Avengers: Black Widow, Hawkeyovi (vrchovatě si tu vynahradil neúčast v Infinity War), Kapitánu Amerika, Iron Manovi, Hulkovi. Navíc tvůrci bravurně zkombinovali prvky Whedonova veselého stylu s osudovou konečností Infinity War. Takže to působí tím správným dojmem: „Oni to začali a oni to skončí.“ Svým způsobem to připomíná nejnovější epizodu Hry o trůny, kdy se velká část charakterů sejde na Zimohradě a prožívá komorní okamžiky lidské interakce, završuje svůj psychologický vývoj a dává poslední sbohem.

A přesně to Endgame je, poslední sbohem, rozloučení se s něčím unikátním, něčím, co bylo v době před svým vznikem považováno za nemožné. Pomník Zlaté éře komiksových adaptací a zároveň začátek nové doby, která bude mít nové hrdiny a příběhy. Současný ekvivalent Star Wars nebo Matrixu, velkofilm téhle generace a gamechanger, který jako první dokázal přenést komiks na stříbrné plátno, spojit dvě odlišná média do jednoho dokonalého mixu a který nenávratně změnil pravidla hry. Snímek plný inspirativních superhrdinů, kteří dělají dobro nezištně, prostě protože je to správné. Je to druhá část poslední kapitoly Infinity ságy, která trvala jedenáct let a dvacet dva filmů. Je to závěrečná část triumfu, který se už teď stal součástí filmové historie. Je to nepopsatelný epos patřící každému jednotlivému fanouškovi. Je to poslední kostka obrovské skládačky a korunní klenot deset let dlouhého příběhu.

Hodnocení: 95%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

P.S: Film nelze objektivně hodnotit procenty, neboť nejde s ničím porovnat.