Recenze: The Silence - Variace na Tiché místo s krvežíznivými netopýry

Jak to zatím u většinové produkce Netflixu bývá, The Silence se zjevilo bez výraznější kampaně a s přihlédnutím k tomu, že se svým tématem vlastně jen veze na vlně aktuálně oblíbeného schématu, mohlo jen překvapit. Záporná stvoření na sebe tentokrát vzala podobu krvelačného druhu netopýrů, který byl vpuštěn na světlo světa důsledkem lidského zásahu v neprobádaném jeskynním komplexu, a vyprávění se pokouší o něco málo komplexnější přístup v popisu toho, jak lidskou společnost dokáže zdevastovat náhlý zásah početných a fyzicky zvýhodněných zabijáků. To vše skrze osobní příběh jedné rodiny, která má (zcela nečekaně) výhodu v tom, že dcera je nějaký čas neslyšící a všichni alespoň částečně ovládají znakovou řeč. A právě schopnost mlčet je v boji o přežití proti bestiím s ostře nastraženými uši rozhodující.

Film trvá střídmých devadesát minut a na jeho tempu i hloubce přítomných postav je to znát. Kromě toho, že tentokrát hraje prim mužská hlava rodiny, aktéři se v podstatě shodují s těmi v Tichém místu a jejich představení nijak nevybočuje z pohodlných klišé – dvě scény s tatíkem v práci, dvě scény s šikanovanou a posléze i zamilovanou dcerkou a přesun domů, kde se rodina doplněná o maminku, babičku a mladého syna ze zpráv dozvídá o řádění neznámých zabijáků a o doporučení být tiše. Následuje přesun autem pryč z města, které opravdu není synonymem naprostého klidu, a divák se začíná bát, že se dočká jen rutinně nastavované dějové vaty.

Naštěstí a poměrně překvapivě tomu tak není, scénář docela svižně obměňuje prostředí a podmínky, v nichž se postavy nedobrovolně nachází (prozradím jen, že v autě se moc dlouho nezůstane), tím, že logicky ustanovuje nové cíle, za nimiž rodina musí směřovat, popřípadě zapojuje do hry i nevyhnutelnou hrozbu ostatních zmagořelých lidí. Stejně jako samotní hrdinové toho nevíme o okolním dění příliš (získáváme útržky jen ze zpráv na laptopu či z komunikace dcery s přítelem), ale vše znázorněné vyznívá celkem reálně a pro nikoho by neměl být problém se do chaotického světa správně divácky ponořit, čemuž napomáhají i krvavé scény, jimž se film ve správné míře nebrání.

Slabiny naopak spatřuji v celkové neoriginalitě, která je sice maskována řemeslnou zdatností a řadou fungujících scén (prolézání rourou, v níž se nachází had; infiltrace pánbíčkářů do domu, v němž se rodina nachází), avšak přesto lze například snadno odhadnout, které postavy zaklepou bačkorami, nebo trefit i přibližnou podobu vyústění. V několika momentech také značně hapruje to, jak dobře vlastně netopýři slyší a jak agresivně za zvukem směřují, což v souhře s předvídatelnou životností postav účinek napětí značně dehonestuje.

Přesto jsem byl ve finále celkem spokojený, veškerá rozhodnutí hrdinů mi přišla srozumitelná a v několika chvílích jsem se přistihl, že jim skutečně držím palce. Stanley Tucci je samozřejmě moc fajn a režisér John R. Leonetti se nenechává strhnout k laciným zvratům a ani se nedopouští větších chyb v nastaveném formálním schématu (snad kromě jediné, kdy syžet v jednom případě odbočí od rodiny k nesouvisejícím událostem v metru, což je docela zvláštní narušení komunikativnosti). Práce se zvukem a napětím není zdaleka tak vynalézavá a efektivní jako v Tichém místu, kde se fyzická přednost záporných potvor lépe vytěžila, ale zde zase uvěřitelněji funguje ten apokalyptický kontext a nezůstává tolik otazníků kolem selské logiky.

The Silence z vás nevyždímá poslední kapičku strachu a ve výsledku není nijak podnětným nebo dokonce originálním hororem, ale přece dokáže nastolit podmanivou atmosféru a vykreslit věrohodný portrét společenského kolapsu. Závěr na jednu stranu přichází moc náhle, avšak krátká stopáž vyprávění svědčí a divák se nejenže nebude nudit, ale pravděpodobně si zvládne k postavám a jejich situaci také najít potřebnou cestu. Za mě palec nahoru.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE