Recenze #2: My - Slabší, chaotičtější a přemýšlivější bráška filmu "Uteč"

Tenhle úryvek z Bible provází druhý celovečerní snímek Jordana Peela, jednoho z nejtalentovanějších začínajících tvůrců, od začátku do konce. Termín „nový“ se tady opravdu vztahuje čistě k času, který strávil režírováním filmů, ne k úrovni jeho práce.

Uteč (2017), jeho debut, se před dvěma lety stal kasovním úspěchem, přičemž zabodoval i u kritiků, a odnesl si Oscara za Nejlepší původní scénář. Není divu, že se do jeho následujícího snímku vkládalo hodně nadějí. Navíc je to druhý ze série pěti sociálně kritických thrillerů, které má v plánu. Nakonec to ale zůstane jen u nadějí.

My je totiž v první řadě horor a ten má diváka vyděsit, což se filmu daří tak napůl. První polovina začíná pozvolnou expozicí, která precizně buduje napětí a nepříjemnou atmosféru něčeho neznámého, něčeho, čemu nerozumíme, něčeho...jiného. Seznamujeme se s rodinou Wilsonových, finančně zaopatřenou, vzdělanou čtveřicí charakterů z horní vrstvy střední třídy. Wilsonovi se rozhodli v létě odjet na svou chatu nedaleko pláže Santa Cruz, kde budou mimo jiné trávit čas s přáteli. Všichni si to po svém užívají, jen matka Adelaide je čím dál vyděšenější ze znovu oživeného traumatu z dětství. Co ale vypadá jako nesmysl se jednou v noci stane skutečností, když se na příjezdové cestě objeví identická rodinka v červených kombinézách a se zlatými nůžkami.

Většinu emocí a příběhu nese a posouvá hlavní protagonistka Adelaide a její dvojnice, které obě velmi přesvědčivě ztvárnila Lupita Nyong´o (Black Panther). Podařilo se jí totiž oběma ženám vdechnout tolik odlišností, aby působily jako jiní lidé, ale zároveň tam ponechat tu podivnou povědomost a propojenost vyvolávající nervozitu a (ne)příjemný pocit nejistoty. Je to místy i výrazně fyzická změna, kdy herečka hodně pracovala se svým obličejem a hlasem. Otec rodiny Gabe (Winston Duke - Black Panther) funguje jako nejsympatičtější z protagonistů a nejjednodušeji se s ním divák sžije, navíc přináší i do nejvypjatějších chvil element humoru, který zároveň nepůsobí prvoplánově. Jeho dvojník, Abraham, je přesným opakem hláškujícího, lehce klišoidního „trapného táty“; vyjadřuje se pomocí občasných hrdelních zvuků a je tupě brutální hora svalů. Děti Zora (Shahadi Wright Joseph) a Jason (Evan Alex), oba převážně neznámí, ale neméně zdatní, hrají puberťačku závislou na mobilu (Peele má v My často problém s klišé, která ale šikovně skrývá a ve výsledku tolik nebijí do očí.) a o něco mladšího podivínského chlapce s problémem soustředit se. Jejich protipóly - dvojníci - jsou jako odrazy z pokřivených zrcadel a věčně se usmívající pubertální holčička je společně s krutou a nemilosrdnou matkou z nich nejvíce znepokojivá. Kromě další čtyřčlenné rodiny, která figuruje jako přátelé Wilsonových, se ve filmu nikdo nijak výrazněji neobjeví a celé je to tak herecký koncert malého ansámblu herců.

Bohužel druhá polovina filmu přijde o dlouho budovanou atmosféru a stejně tak změní tempo, což způsobí celkový rozpad plynulosti a soudržnosti snímku. My navíc vědomě využívá všech osvědčených hororových postupů. Peele se v něm výrazně inspiroval svými žánrovými předchůdci - De Palmou, Kubrickem, Hitchcockem a Spielbergovými Čelistmi (1975) - pro každého diváka bude stylově převládat někdo jiný. Rozhodně tomu ale nechybí znervózňující pokřivenost a zvrácenost Alfreda H., stejně jako napětí žraločího thrilleru, ale rozhodně se to neblíží genialitě ani jednoho z výše zmíněných.

Ve filmu se objevují dvě dominantní myšlenky a motivy - strach z neznámého a že my sami jsme svými nejhoršími nepřáteli. Hlavním ale je první zmíněný. "Nejstarší a nejsilnější lidská emoce je strach a nejstarší a nejsilnější druh strachu je strach z neznámého." (H.P. Lovecraft)

A Peele toho využívá na více úrovních, od čiře strašidelných momentů, po ty, co nutí diváka zamyslet se nad tím, co se děje na plátně. Celý ten motiv slouží i jako sociální kritika týkající se v případě USA strachu z údajných vetřelců, kteří přijdou přes hranice, aby zavraždili „opravdové Američany“. (Když se jeden z Wilsonů zeptá dvojníků, co jsou zač, odpoví s úsměvem: „Jsme Američani.“ Podtext skrývající se v té větě by vydal na další celovečerák.) Pomocí vývoje ústředních čtyř/osmi postav ukazuje druhý zmíněný motiv.

Zároveň tvůrci nešetří symboly k rozvinutí ostatních myšlenek. Tím se dostáváme k hlavnímu problému. Film je tak plný symbolů a myšlenek, že zapomíná na samotný děj a postavy. Postrádá vyváženost Uteč nebo břitkost BlacKkKlansmana (2018). Ale k tomu se ještě vrátím.

To mě také dostává k vizuálnímu zpracování, které je špičkové. Zvolená barevná paleta dokonale sedí příběhu i atmosféře. Veskrze to však není nijak odvážné zpracování, ale solidní nadprůměr, z nějž vyčnívá design dvojníků - červené kombinézy, zlaté nůžky a sandály fungují bezchybně. Jen jsem zatím neobjevil podtext skrývající se v nich. Asi nejvíc vyčnívá obraz, kdy se na plátně poprvé objeví rodina dvojníků. (Zezadu osvětlené tmavé siluety působí dokonale démonicky.)

Filosofický, potažmo sociálně kritický aspekt filmu nemá cenu rozebírat z několika následujících důvodů:

1. Jeho objem. Zatímco Uteč bylo chytré a kritické, Jordan Peele se neustále kontroloval, aby to s podtextem nepřehnal, a vždy se snažil (úspěšně) vyvážit formu a obsah. Tentokrát se nechal unést. (Nejspíš měl, stejně jako mnoho tvůrců, kteří triumfovali s debutem, velké oči.) A celý snímek na tom tratí, protože mnohdy děj ustupuje zdlouhavým momentům, kdy postavy vysvětlují, o co jde apod.

2. Jeho prezentace. Ta je mnohdy chaotická a zoufale nepřehledná a s ubíhající stopáží se to zhoršuje. Navíc nejenom, že neříká všechno, ale je až posedlá náznaky, mnohdy tak vágními, že jejich luštění vede ke ztrátě pozornosti, což u hororu není úplně správné.

3. Záleží na každém divákovi individuálně. Stejně, jako u filmařského stylu, i u myšlenkového podhoubí je složité dojít k obecnému závěru. Kvůli silné političnosti Peelovy tvorby bude záležet na tom, jestli souhlasíte s názory prezentovanými ve filmu. (Rozhodně vás ale donutí najít si, co to byla kampaň Hands Across America.)

4. Navíc když to všechno odsunete stranou a necháte jenom řemeslo, moc vám toho v druhé polovině nezůstane.

Ne nadarmo se říká, že do stejné vody dvakrát nevstoupíš. My bohužel není ani stejně působivý horor, ani stejně zdařilá sociální kritika jako bylo Uteč. Hroutí se pod vahou sebe sama a nezvládá jedinou z položených otázek zodpovědět, stejně jako dotáhnout alespoň jednu z myšlenek do konce. Což v některých případech nevadí, protože naštěstí ne všechny z otázek potřebují zodpovědět, aby splnily svůj účel a donutily diváka aspoň trochu uvažovat.

Tvůrci se za něj ale stydět nemusí a minimálně doma ve Spojených státech se film s převážně černým obsazením, který kritizuje xenofobii, třídní rozdíly atd., nemusí bát chudých tržeb - viz očekávaný 50 milionový otevírací víkend.

Napsat něco závěrem není lehké, protože je to opravdu rozporuplný počin, který stojí za to vidět, pokud v něm nebudete hledat horor, ale slabšího, chaotičtějšího a přemýšlivějšího brášku Uteč, co to přehnal s „This is America“.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE