Recenze: If Beale Street Could Talk - Oscarová balada o rasismu

S dramatem If Beale Street Could Talk černošský tvůrce variuje podobnou rasistickou písničku a opět předpokládá, že empatický divák zatroubí párkrát během projekce do kapesníku. Plete se?

Moonlight jsem před dvěma lety víceméně odzíval a přijde mi dodnes jako hezky zarámovaná, ale krajně povrchní umělecká honba za oceněními, v níž kromě kamery nejvíce vyčníval sympatický výkon Mahershali Aliho. Nový Jenkinsův počin je co do formy a myšlenek ještě ambicióznější, hlasitě promlouvá za práva Afroameričanů v napjatých šedesátých letech a z každé jeho scény sálá, že chce být součástí hodnotného a respektovaného díla, jehož tvůrce si už během předprodukce připravil v obýváku poličku na příslušná ocenění. A to prostě není vždycky k užitku.

Příběh pojednává o devatenáctileté černošské dívce Tish (Kiki Layne), která čeká dítě právě tehdy, když její přítel a nastávající otec Fonny (Stephan James) skončí za mřížemi pro obvinění ze znásilnění. Děj se vytrvale proplétá mezi přítomností, v níž musí Tish nejprve sdělit novinku o těhotenství svému okolí a následně se svou matkou bojovat o propuštění Fonnyho, a vzpomínkovými flashbacky na šťastnější období jejich životů v nepřátelských ulicích New Yorku. Tímto jednoduchým labyrintem motivů provádí Jenkins své protagonisty v omamném melodramatickém oparu, za výpomoci doprovodného komentáře Tish a důrazu na detaily herců nebo pečlivé nasvícení scén.

Herecké výkony jsou bez výjimek špičkové a klíčový vztah dvou zamilovaných lidí, jejichž životy jsou předurčeny k nesnadné pouti, funguje díky nim i díky trpělivému seznamování také na výbornou. Režisér umí udělat hezké záběry a ladně přeskakovat mezi více liniemi, avšak Jenkins je pro mě zkrátka více vizuální fachman přes atmosféru než soustředěný vypravěč - ve flashbacích se toho suma sumárum příliš neodehraje a po nadějné první hodince začne snímek nevyhnutelně působit zdlouhavě. Jednak je to bezpochyby tím, že podobných melancholických příběhů z totožné éry už většina z nás viděla bezpočet (a s nimi související klišé o zlém bílém policistovi už nikdo moc nežere), jednak se postupně projevuje, že příběh nemá sám o sobě zase takovou sílu, začíná se opakovat, vedlejší postavy využívá účelně (hysterická Fonnyho matka; kámoš Daniel, jenž není schopen poskytnout alibi, protože také nastoupil výkon trestu) a občas si musí vypomáhat hodně explicitním napadáním rasismu.

V součtu jde rozhodně o dílo lepší než Moonlight nebo podobně ambiciózní a upovídané Fences Denzela Washingtona, neboť představuje uvěřitelnější aktéry, zajímavěji konfrontuje své myšlenky v intimním světě hlavních postav a nabízí několik silných momentů, které uvíznou v paměti a neupadají k sentimentalitě. Avšak pořád je to film přespříliš ubrečený a hnaný vstříc potlesku tak okatě, že mu navzdory neoddiskutovatelným formálním kvalitám a stále chvályhodným myšlenkám tleskat prostě nemohu. O to více, když závěr pochází z ranku těch nejočekávanějších a nejobyčejnějších - možná to byl záměr, ale mě bohužel neoslovil. Třeba příště.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE