Recenze: Domestik je horkým adeptem na nejlepší český film roku 2018

29letý režisér a scenárista Adam Sedlák filmem Domestik celovečerně debutuje. Tento mladý režisér je zřejmě dost spřízněná duše, protože předtím natočil studentské filmy o Radovanu Kalužovi a o Lordu Hoven. A seriál "Semestr". A je jedním z té malé hrstky lidí, kteří mi dávají naději, že český film není úplně v prdeli.

Domestik je psychologická studie mikrokosmu dvou lidí. To není přehánění, neboť 95 procent filmu se odehrává v bytě hlavních hrdinů a nevystupuje v nich nikdo jiný. Jedinou další postavou je jakýsi bezejmenný ilegální doktor v podání Miroslava Hanuše, který Romanovi někde ve sklepě dělá transfuze a dodává mu dopingové látky. A při jeho dlouhých monolozích nikdy neuvidíme Romana, který u toho musí být a pečlivě naslouchat.

Roman i Šarlota samozřejmě svůj byt každý den opouštějí, ale téměř nikdy to nevidíme. Bylo by jistě vděčné dívat se, jako Roman jezdí na bicyklu po městě, ale vidíme ho převážně na trenažéru v jeho místnosti. A v kyslíkovém stanu, který si nainstaloval nad manželskou postel, takže pod ním musí spát i Šarlota. A snižuje si hustotu kyslíku stále víc a víc...

Mezitím Šarlota propadne práškům a oba začnou mít zdravotní problémy následkem svých extrémních diet. A ruku v ruce s tím gradují jejich psychické problémy, vedoucí nejen k totálnímu odcizení, ale ještě dál.

Všechno, co jsem napsal v předchozích odstavcích, je zcela jistě velmi pečlivě promyšlený dramatický záměr. Ono téměř všechno v Domestikovi je pečlivě promyšlený a pečlivě natočený dramatický záměr, který tvůrci přesně takhle chtěli mít, věděli proč ho tak mají a k čemu má směřovat. Což je něco, čím se tento filmy zásadně liší od jiných českých filmů.

Domestik se od jiných českých filmů zásadně liší i jinými věcmi, z nichž musím vypíchnout sound design. České filmy většinou nemají sound design, protože čeští tvůrci většinou nevědí co to je, jak to souvisí s hudbou a se zvukovými efekty, a jak se to dá zajímavě používat při filmovém vyprávění. Adam Sedlák a spol to vědí. Stejně tak Adam Sedlák ví, že se dá atmosféra filmové scény hutně podpořit hudbou a kamerou, i když se v ní vlastně nic objektivně hutného neděje. Adam Sedlák asi hodně kouká na filmy světové kinematografie a učí se z nich. Na rozdíl od Zdeňka Trošky nebo Jiřího Menzela.

Adam Sedlák asi ze všeho nejvíc kouká na filmy Davida Finchera a natočil Domestika ve stylu, který se tím Fincherovým velmi inspiroval. A největší šok spočívá v tom, že přestože jde o film s velmi pomalou, plíživou atmosférou, ve kterém existují celkem dvě a půl role a většina se ho odehrává v jednom bytě, a přestože to celé má skoro dvě hodiny, skoro pořád to funguje tak, jak má.

Skoro pořád.

V Domestikovi nejsou žádné zásadní překvapivé zvraty a po pár desítkách minut je celkem jasné, jakým směrem se to celé bude ubírat. Jakkoliv bravurně jsou natočené scény intenzivního domácího tréninku (s hudbou ve stylu Reznor / Ross, jejímž spoluautorem je představitel hlavní role), když vidíme téměř identickou scénu potřetí a počtvrté, už to trochu ztrácí údernost. Samozřejmě to na konci celé nějak vygraduje, ale mohlo to klidně vygradovat i nějak jinak a stejně by to ne zcela ospravedlnilo těch předcházejících 110 minut. (Skoro mi bylo líto, že tvůrci nerealizovali více hardcore verzi, o které se zmiňovali na tiskovce.)

Tyto drobné připomínky ale mají základ především v tom, jak neskutečně těžké sousto si Adam Sedlák a jeho spolupracovníci ukousli. Pokud by všechna neskutečně těžká sousta v české kinematografii byla realizována takto, byl by to vskutku důvod k oslavě.

Hodnocení: 80%