Recenze: Operace Entebbe - "Nadržuje" autor hitu Narcos teroristům?

Díky čemuž nějakou dobu (7 dní, jak napovídá originální název filmu) všichni trčeli v leteckém terminálu v Ugandě, zatímco probíhala vyjednávání s Izraelem. Který ale paralelně připravoval vojenskou akci na záchranu rukojmích. Tato akce, nazvaná "operace Entebbe" (nebo také Operace Blesk), byla námětem již několika filmů, a to, čím se nejnovější film režiséra José Padilhy (Elitní jednotka) od nich hlavně odlišuje, je fakt, že se jeho Operace Entebbe zaměřuje spíš na to, co se děje během toho týdne mezi teroristy a jejich zajatci než na samotné zachraňování rukojmích vojáky.

Proto pokud vás zajímají detaily, jak proběhla ta samotná záchranná akce, a chtěli byste na snímek jít hlavně kvůli tomu, varuji vás dopředu: budete zklamaní. Samotné záchranné akci se film věnuje jen v několika posledních minutách a to ještě velmi zvláštním způsobem, kdy ukazuje rychlou montáž z několika různých prostředí a situací a jen jedna její část se věnuje právě provedení vojenského zásahu. Ale jedna zase zajímavému tancování. Ale kvůli němu asi na tenhle film nikdo nejde. Hádám, že většina lidí na Operaci Entebbe půjde právě kvůli plánu na záchranu unesených, který měl své výzvy a překážky a kterého se účastnil třeba i Yonathan Netanyahu, starší bratr pozdějšího premiéra Izraele, Benjamina Netanyahu. A realizace toho plánu má své místo v historii, nejen díky tomu, že se odehrával v cizí zemi a za výrazně složitých podmínek pro všechny zúčastněné.

Zde, v USA, film zcela propadl. U diváků i kritiků. Vydělal něco málo pod dva milióny dolarů, což je opravdu slabé, a na Rotten Tomatoes má v současnosti hodnocení něco kolem 25%. Což by mělo naznačovat, že film je opravdu hrozný. Ale tak tomu není. Vlastně je snímek o hodně lepší, než to hodnocení naznačuje. K unesení letounu v něm dojde velmi brzy po začátku, divák se tak nemusí probírat nějakou nudnou expozicí věnující se traumatům z něčího dospívání atd. Všichni herci hrají přinejhorším velmi snesitelně, ale povětšinou i vyloženě dobře. Zvláště pak posádka letadla je dobře "obsazena". A námět je zajímavý, snímek přiměřeně napínavý.

Samotné únosce tvoří skupina 4 lidí - dvou Palestinců a dvou Němců. Dvojici Němců hraje Španělo-Němec Daniel Brühl (Rivalové) a Britka Rosamund Pike (Zmizelá). To, co filmu vyčítám snad nejvíc, je rozhodnutí indikovat národnost té které postavy tím, že v angličtině bude mít přízvuk podobný řeči, která je té postavě mateřským jazykem. Přitom ještě občas budou různé postavy mluvit ve své mateřské řeči. Tohle mi ve filmech vadí úplně vždy a všude, nedávno mi to například dost pokazilo zážitek z Rudé volavky (2018), v minulosti z Anthropoidu (2016). Považuju to za nesmysl, který je většinou i špatně provedený, a pro (nejen) ty, kteří tím jazykem opravdu mluví, to je celé směšné.

Fakt, že zrovna Rosamund Pike skutečně německy sama dobře umí a že Daniel Brühl je Němec, sice trochu téhle zapeklité situaci pomáhá, protože jejich přízvuky nejsou pak v angličtině tak divné, jak většinou při těchto rozhodnutích bývají. Ale vzhledem k tomu, že film ukazuje lidi z nejméně 5 různých jazykových skupin (Izraelce, Uganďany, Francouze, Němce, Palestince, chvilku i Řeky), si asi tu "bitvu přízvuků" dovedete představit. Výsledkem je neuvěřitelný mišmaš, kdy některé postavy ten svůj přízvuk mají, jiné nemají, některé mají jen někdy, některé dobrý, jiné méně dobrý. Prostě je to celé v tomto ohledu zmatené a divné.

Stejně jako je tak trochu matoucí způsob vyprávění. Film působí místy vyloženě špatně sestříhaný, jako by ve střižně docházelo k nějakému obzvláště dramatickému zápasu mezi nejméně dvěma stranami. Určité scény kvůli tomu působí méně přehledně, než by měly (např. u střihu "přes osu"), a vzhledem k tomu, že příběh má v sobě tolik různých geopolitických a národnostních zájmů a frakcí, jejichž motivace a příslušnost je zcela zásadní pro pochopení jejich chování (izraelský Žid, Izraelec, Palestinec, německý Žid, Němec, německý Žid, co prošel koncentrákem, Izraelec žijící ve Francii, francouzský Žid atd.), tak je zmatečně působící střih opravdu na závadu. Ale ani scenárista Gregory Burke (který napsal skvělé drama '71) se nevypořádal se svým jistě velmi těžkým úkolem úplně nejlépe. Nicméně přes všechny ty formální chyby, které film má, je to nakonec slušné drama, byť místy prostě složité na sledování.

Co se mi na filmu nelíbilo? Mimo té náročnosti na sledování způsobené mimo komplexity materiálu hlavně přehršlem různých flashbacků a skoků v čase i prostoru a těch příšerných přízvuků, to bylo hlavně to, v čem se příběh předkládaný ve filmu odkláněl od reality. Posádka ve skutečnosti nedostala na výběr, zda odejít, nebo ne (to je mýtus). Rukojmí nebyli separováni a propouštěni podle své víry (a Židé tím pádem poslední), ale podle národnosti, tedy Žid propuštěn být mohl, ale Izraelec (byť třeba nežid) ne. Z filmu byla úplně vynechaná ta nejzajímavější smrt jedné rukojmí, kterou v realitě nechal zavraždit ugandský diktátor Idi Amin poté, co jí nejprve zajistil lékařskou péči v nemocnici, kam ji únosci propustili z obavy o její zdravotní stav. Předpokládám, že jeden z emočně nejsilnějších a zároveň nejkýčovitějších momentů filmu, kdy se německý únosce slituje nad svou židovskou rukojmí poté, co vidí, že má na ruce číslo z koncentráku, byl asi vyfabulovaný. A ač mi vehnal slzy do očí, tak vnímám, že to byla pateticky podaná manipulace divákem. Holt ale zrovna fungovala, no.

Spoiler: Nelíbilo se mi mytizování té záchranné akce coby jedné z nejskvělejších v dějinách záchranných akcí. Ta operace měla spoustu problémů, bylo v ní hodně strategických chyb a několikrát měla opravdu namále. 

Moc se mi nelíbilo meditování nad pocity německých únosců ohledně kolektivní viny Německa za nacistické zločiny, ale to spíš kvůli tomu, že to téma považuji už za nadužívané.

Co se mi na filmu líbilo? Hudba. Kamera. Retro výprava. Zajímavý záměr ukázat únosce v trochu humánnějším světle, než je u těchto filmů a této kauzy zvykem. Což se může zdát jako velice kontroverzní rozhodnutí, ale v realitě nejméně jeden z únosců skutečně nechtěl zabíjet, a naopak dělal opakovaně humánní rozhodnutí, kdy nezabíjel "když měl", pomáhal rukojmím (v rámci možností) a řešil jejich zdravotní i mentální stav (ne sekerou). Je jasné, že tohle ale je zároveň aspekt, který může leckterým divákům vadit, protože únosce se tak stává vlastně až sympatickým, a to by přeci terorista neměl být. Mně to ale připadalo jako odvážné rozhodnutí a z toho, co jsem se dočetla, bylo i věrné tomu, jak to opravdu probíhalo, takže s tím nemám problém. Líbilo se mi (většinou kritiků odepisované) vizuální propojení záchranné akce a tance. Byť postavy tanečnice a jejího přítele z armády byly vymyšlené a přestože kombinovat moderní tanec spolu s vojenskou akcí na závěr dramatu je dost nezvyklé rozhodnutí. Velmi se mi vizuálně líbily závěrečné titulky, užijte si je.

Pro koho film je? Pro fanoušky pomalejších složitějších dramat a thrillerů. Pro ty, co se chtějí dozvědět něco o operaci Entebbe zajímavou formou. Pro ty, které zajímá zákulisí politického vyjednávání o takové citlivé věci, ještě navíc v době, kdy nebyl internet a mobily a sociální sítě, takže si politici posílali na jednání místo SMSek smotané kousky papíru a na telefonní spojení mezi kýmsi a kýmsi se pořád čekalo. Pro fanoušky Daniela Brühla a Rosamund Pike, kteří prakticky neslezou z plátna a dělají, co můžou, aby filmu pomohli. Kdo má rád přísně se tvářící ženy, přijde si na své. Pro fanoušky režijního stylu seriálu Narcos. Pro obdivovatele módy sedmdesátých let. A nakonec, je to i film pro fanoušky Palestiny a odpůrce obrazu izralesko-palestinského konfliktu tak, jak je standardně podáván mainstreamovými médii, zejména v USA. A možná i proto má film tak nízké hodnocení od amerických kritiků. 

Hodnocení: 57%