Recenze: Oni 2: Noční kořist - tři zabijáci v maskách, ubrečený otec a samé špatné nápady

Bohužel narozdíl od filmu Oni (2008) tady dostali psychopati do ruky čtyřčlenou rodinku překypující neschopností, letargií, možná až extrémním liberalismem (jinak si nedovedu vysvětlit tu neochotu zmáčknout spoušť i v situaci, kdy před vašima očima někdo vteřinu předtím opakovaně bodal obřím nožem do člena vaší rodiny) a všeobecnou zjevnou ochotou zemřít během své dovolené v odlehlém kempu u strýčka Marvina.

Je to škoda a to o tolik větší, když si člověk vzpomene na pár hororů z posledních třeba dvou let, kde se konečně objevují chytřejší jedinci, kteří něco aktivně dělají proto, aby smrti neskočili přímo na ostří nože/ do palebné dráhy / pod sekeru / před auto / na kopí / před motorovou pilu / na penis atd. Například ve filmech jako Všechno nejhorší (2017), Better Watch Out (2016), The Belko Experiment (2016) nebo Uteč (2017). Prostě mi přišlo, že za poslední roky se už hororů, kde je hlavní hrdina/hrdinové za idiota, který dělá samá špatná rozhodnutí, točí méně. A že by byla vážně škoda se k takovému stylu vracet. Není přeci daleko zajímavější sledovat na plátně člověka, který se aktivně brání, nechodí do sklepa po tmě, neotvírá tu hrací skříňku, na které je napsáno "neotvírat", nebere stopaře se sekerou v ruce a nechová se celkově prostě jen jako ta tupá ovce, která chce sebe i ostatní členy stáda dostat co nejdříve na porážku? Bylo.

Ale v Oni 2: Noční kořisti jsou 3 ze 4 členů rodiny naprosto neschopní. Respektive asi natolik paralyzovaní strachem, že v kritické situaci jakoby zamrznou a nedělají nic, byť třeba mají v rukách funkční nabitou střelnou zbraň a míří na pachatele. Nebo je někdo bodá šroubovákem do břicha a oni, ačkoliv mají obě ruce volné

(byť jim skrz torzo v té chvíli už prochází poleno)

, se ani nepokusí ho zastavit či se rukama nějak aspoň chvilkově vzepřít a zkusit pachateli způsobit aspoň nějakou újmu. Minimálně na duši tím, že mu řeknete, že v tom pytli na hlavě vypadá jak debil.

Nepochybuju o tom, že ta zmrzlá reakce (tedy nijaká) může být to, co člověka v realitě skutečně postihne, když je tváří v tvář vraždícímu psychopatovi. Ale není moc zábavné se na to na plátně opakovaně koukat. Na druhou stranu to ale zase víc rozdivočí příhlížející publikum, které v kině, kde jsem na filmu byla, v takových chvílích hlasitě skandovalo "shoot the bitch" nebo "stab the asshole" a podobné nápovědy, střídající hromadný tak intenzivní jekot a vřískot, že jsem si uvědomila, že něco takového jsem už dlouho v kině neslyšela.

Takže na nějaké úrovni ten film zjevně funguje. Možná právě tím, že se rodina Christiny Hendricks chová tak nemožně pasivně a dementně, provokuje diváka k větší míře angažovanosti, byť ta vyplývá asi hlavně z frustrace. Z frustrace třeba nad tím, že poté co mi moje děti v noci po procházce po okolí řeknou, že o kousek dál našli dvě čerstvě vypadající, ale totálně zmasakrované mrtvoly, jim jako rodič nenařídím okamžitě sednout do auta a neuháníme pryč, ale místo toho rodinku rozdělím a jdu ty mrtvoly zkoumat.

V dnešní době je taky těžké se ve filmech vyrovnávat s faktem, že každý člověk má mobil a tudíž není problém při prvním ohrožení zavolat o pomoc. Zdejší řešení je ještě relativně elegantní, když rodiče, které už nebaví, že jejich dva teenageři jsou neustále na telefonu, nařídí dát si večer bez mobilů, u karet a z toho důvodu všichni telefon odevzdají (aby je psychopati mohli pohodlněji vyřadit ze hry), ale i tak je na hraně uvěřitelnosti, že se dva teenageři jdou projít do lesa bez mobilu. Film má takových momentů bohužel spoustu. A vyvažují je akorát ty lekačky a brutalita. Film: 3. Žánr: 6. Koukatelnost: 7.

Co se mi na filmu nelíbilo? Jak už jsem zmínila tak hlavně to, jak retardovaně se rodinka (ne)bránila těm jatkám. Až téměř do závěru filmu není nikdo z nich schopen nějaké odvetné akce nebo smysluplného kroku. Například neobracet se zády k člověku, co se vás před minutou snažil ubodat k smrti.

Spoiler: Nebo nezastřelit psychopata co vám povraždil půlku rodiny, i když máte tu možnost a viděli jste na vlastní oči jeho poslední útok.

Už mě nebaví v hororech ta expozice: máme problémové dítě (naštvaný emo-teenager), někam s ním tedy jedeme, tam si s ním popovídáme o tom, jaké je problémové dítě, aby se nastolil nějaký jako konflikt a atmosféra, než se nás záhy pokusí někdo všechny vyvraždit.  Asi nejvíc mi ale vadil ubrečený otec (Martin Henderson), který měl navíc samé špatné nápady! Chlapi přeci tváří v tvář nebezpečí nebrečí, no ne?! Kdyžtak má bolestí mužně řvát, ale né brečet. Kdo se má na to jako koukat? To se režisérovi Johannesu Robertsovi moc nepovedlo. Stejně jako rozhodnutí nedat do úvodní scény návrat a smrt postavy, kterou v původním filmu hrála Liv Tyler. Ale originální scénář od Bryana Bertina, který napsal a řežíroval původní titul Oni a vytvořil i scénář k jejich pokračování, byl bohužel přepsán.

Co se mi na filmu líbilo? Je zde jedna pěkná scéna u bazénu. Přes počáteční nepříliš povedenou emo-pózu se mi nakonec zalíbilo hraní hlavní protagonistky filmu, Bailee Madison, která tak trochu vypadá jako mladá Carla Gugino. Ale ve skutečnosti je to ta talentovaná rozkošná holčička (aka ten příšernej spratek) z Zkus mě rozesmát (2011) s Adamem Sandlerem. Pěkně nám roste. A ještě lépe řve bolestí.

Spoiler: A její závěrečné řvaní na korbě odjíždějícího auta považuju za fakt skvělej hereckej výkon.

Christině Hendricks to ve filmu taky slušelo, škoda, že nedostala šanci předvést něco v méně zahalujícím oblečení. 

Pro koho film je? Pro ty, kterým se líbili první Oni. Ani né tak proto, že by vás tady čekala stejná atmosféra, naopak, od komorní a pěkně pointovaného prvního dílu se zde pokročilo víc k tradičnímu slasheru včetně honiček po lese, ale proto, že se setkáte se stejným modem operandi. A to "Is Tamara home" je pořád stejně creepy, jako masky na obličeji. Soudě podle živelných reakcí různých lidí v kinosále ještě přidávám, že film je ideální jako horor pro mladistvé, méně zvyklé, více lekavé a emoce vyžadující jedince, které asi bude opravdu děsit. Pro nás ostatní, otrlejší fanoušky hororu, je to taková laciná jednohubka, při které budeme sice chvíli napjetí, párkrát se lekneme a několikrát si řekneme "fuj, to je ale hnusná smrt", ale sedadlo pod námi zůstane čisté. Na rozdíl od těch šestnáctek.

Hodnocení: 53%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE