Recenze: Poslední rodina - životopisné drama bez příkras a přesto strhující

Zatímco předrevoluční západ potřeboval Salvadora Dalího a H.R. Gigera, východní blok měl talent obou dvou v jednom geniálním polském malíři Zdzislavu Beksinském. Bohužel minulý režim takové tvůrce neuměl docenit, a proto je velká škoda, že je jeho jméno oproti předchozím dvěma zmíněným téměř neznámé.

Zdzislav Beksinski byl podle známých a přátel tichý, velmi milý a přátelský člověk. O to více podivuhodné bylo, kde se v něm brala temnota a deprese, kterou vždy promítal do své tvorby.

To nám film v zobrazovaných posledních třiceti letech jeho života bohatě odkrývá.

Začínáme v momentě, kdy se stěhuje se svou rodinou (manželkou, matkou a tchyní) do nově vystavěného panelového sídliště na okraji Varšavy. Přichází do šedého a zabahněného prostředí, postaveného narychlo stejně, jako tomu bylo například u nás s výstavbou panelových sídlišť na okraji Prahy.

Hned do domu naproti se stěhuje jeho syn Tomasz.

Právě postava Tomasze je motorem, díky nemuž je film poutavý a se zatajeným dechem sledujete vše až do konce. On je totiž časovaná bomba, trpí závažnými psychickými poruchami, neustálými výbuchy agrese a nejednou se pokusí o sebevraždu. Zatímco otec vše bere s naprostým a později až morbidním klidem (po dalším nepovedeném pokusu se zeptá lékařů, jestli by nebylo lepší ho nechat umřít), matka je jako jediný normální člen rodiny ze syna, a i manžela na prášky.

Nechci vám prozradit veškerý děj, stejně tak vám doporučím nejprve se podívat na film a až poté si o Beskinském přečíst na wikipedii. Byli by jste totiž velmi ochuzeni o zvraty, které rodina postupně prožívá.

Každopádně, v následujících sériích situací se proplétáme s rodinou přechodem od socialismu ke kapitalismu. Prožijeme bouřlivá devadesátá léta, kde se podaří deprimovanému Tomaszovi zazářit a stane se uznávaným průkopníkem popkultury v moderním Polsku. Až po úplný soumrak Zdiszlavova života.

Po technické stránce máme možnost vidět poměrně kvalitní řemeslnou práci. Dawid Ogrodnik v roli Tomasze naprosto exceluje a když následně vidíte nahrávky skutečného Tomasze Beskinského, nechce se vám věřit, že to není jeden a ten samý člověk.

Kamera v mnoha momentech využívá Zdiszslavovy záliby točit si na kameru cokoli a kdykoli, proto se na děj často díváme jakoby jeho očima.

Pravděpodobně pro vás bude těžké se počátkem filmu prokousat, pravděpodobně si budete říkat, že jste mi skočili na špek, ale jakmile se s postavami sžijete a pochopíte, kde je v rodině jejich místo, budete fascinováni a budete si (hlavně po závěrečné scéně) stejně jako já klást otázku “Je vůbec možné, aby tohle byl něčí skutečný život?”.

Hodnocení: 80%