Recenze: RINO - Příběh špióna

Američané na to přišli až v roce 1984, promptně oba Köcherovy zavřeli, a po nějaké době je vyměnili za nějaké jiné dvojité až trojité agenty na onom slavném "Mostě špionů" v Berlíně (viz Spielbergův film).

Karel Köcher stále žije a většina filmu pozůstává z toho, že vypravuje a odpovídá na otázky. To je prokládáno autentickým nahrávkami hlášení StB a kratšími rozhovory s jinými osobami, které buď působily ve špionáži, nebo znali Köcherovy.

Už z tohoto popisu si asi odvodíte dva zásadní problémy, se kterými se tvůrci tohoto dokumentu museli potýkat:

1) Tázaní (včetně Köchera) nemohli a nechtěli mluvit o různých zajímavých detailech.

2) Celý film se mluví a je docela problém vymyslet k tomu mluvení nějaký obrazový doprovod, který by pozůstával z něčeho jiného, než ze statických záběrů lidí u stolu.

Problém 2) se tvůrci snažili vyřešit pomocí různých artistních vizuálních vsuvek, například záběrů nějakého neidentifikovatelného člověka, který stojí před Bílým domem a drží v ruce velkou Köcherovu fotografii. Nebo několika scén, ve kterých Köcher jezdí nahoru a dolů nákladním výtahem, v jehož šachtě šachtě je vylepena Köcherova fotografie. A tak dále. Archivních záběrů bylo k dispozici hodně málo a některé z nich jsou v průběhu filmu opakovány tolikrát, že už je to skoro legrační.

To by ale tolik nevadilo, kdyby celá ta story byla nějakým způsobem zajímavá, ale ani v tomto ohledu to není žádná sláva. Nevím, co přesně se tehdy doopravdy dělo (viz bod 1) výše), ale story, kterou nám film předkládá, je s přibývajícími minutami čím dál zmatenější, zamlženější a neuspokojivější.

Jakmile se vyprávění dostane do té nejzajímavější části, tzn. rozpad důvěry mezi Köcherem a StB a pak jeho odhalení v USA, nikdo najednou nechce nic konkrétního říct a tvůrci jen naznačují. Ale naznačují takovým způsobem, že jsem se v tom místy opravdu trochu ztrácel a nebylo mi jasné, kdo podle nich šil boudu na koho a proč.

Zůstal jsem po novinářské projekci na besedu s tvůrčím týmem v domnění, že mi pár věcí objasní, ale udělali v tom naopak ještě větší hokej.

Například: Köcherova manželka, která v tom všem měla dost výraznou roli, celý film neřekne ani slovo. Jen se objeví ve dvou záběrech, jak mlčky stojí / sedí vedle manžela. Dále se nějaká jí podobná žena objeví na samém konci filmu, ale zde má černý obdélník přes obličej. Následně se v závěrečných titulcích dočteme, že "Paní Köcherová odmítla ve filmu účinkovat".

Následně jsem se tvůrců zeptal, jak to tedy bylo, a dostal jsem se vysvětlení, že "Ona tam účinkuje, ale pak se jí to nějak nelíbilo, tak jsme jí jako pomstu dali obdélník přes obličej." V jedné scéně ze tří? Pomstu? WTF?

Dál jsem se v tom neodvážil rýpat, protože se jiní účastníci projekce ptali na jiné věci, ze kterých vyplývalo, že se v problematice orientují a zřejmě mají Köchera předem nastudovaného (na rozdíl ode mne, který o něm nikdy předtím neslyšel).

Tvůrci nicméně pokračovali v odpovědích ve stylu "Mrk, mrk, my víme, jak to bylo, ale nemůžeme vám to oficiálně říct, protože by nás někdo žaloval / zabil, nudge nudge wink wink". Což mi nepřišlo zdaleka tak zábavné, jako jim.

Bylo také zmíněno, že stanice HBO chtěla podle Köcherových osudů natočit hraný film, což mi připadalo jako velmi dobrý nápad (ještě předtím, než to bylo zmíněno). V hraném filmu by si tvůrci nemuseli dělat tolik starostí s fakty a mohli by to celé zdramatizovat, k čemuž Köcherův příběh nabízí všechny potřebné ingredience: Je v něm absurdita komunismu, je v něm femme fatale, je v něm špionáž v nejtajnějších amerických organizacích, je v něm Perestrojka, a jsou v něm i sexuální orgie (kterých se Köcherovi v USA účastnili, ale bohužel je nenatáčeli).

Upřímně si myslím, že v rukou schopného scenáristy a režiséra z toho mohl být lepší hraný film, než Spielbergův Most špionů.

Jako dokumentární dílo tahle story v této podobě bohužel nefunguje. I proto, že tvůrci neměli dostatek kontaktů a peněz na to, aby koupili, nebo si jinak sehnali dostatek audiovizuálního materiálu.

Hodnocení: 40%